Autor: Čeněk Malík

Mívala jsem pocit, že všichni lidé, snad až na mě, mají místo očí světlomety. Jdou jen tak kolem a z očních jamek jim září obrovské proudy světla. Ty pak projdou vším a vše prohlédnou. Všechno ví a nic jim neujde. Neví-li něco, jen předstírají tu nevědomost, aby získali pozdější výhodu. Když se pak setkají dva takové světlomety, koukají se do sebe, dokud jeden nemrkne a nenechá se prohlédnout.
Já nikdy neměla místo očí světlomety a tak radši koukám jinam, pro případ, že bych místo těch reflektorů měla jen prázdné díry, kterými mi uvidí až do mozku.
Co hůř, cítím, jak mi cizí prochází každou vrstvou oblečení a zkoumají. Je dobrá nebo špatná? Proberou se sebeluxusnější horní vrstvou až k nevyžehlenému tričku. A nezastaví se! Proběhnou mi přes tělo, až to mrazí. Každý kousek přezkoumají a přesoudí. A pak se na mě světlomet zakouká a kolikrát se barva změní, dokonce jim občas uklouzne i úšklebek.
Co víc, přísahala bych, že místo uší mají radary, které slyší každičké slovo na míli daleko, místo nosu psí čumák, co ucítí všechno a vždycky. Že návštěvy mají místo papil na jazyku celé chemické analyzátory schopné poznat, zda je soli příliš mnoho nebo příliš málo.
Ale později jsem potkala někoho, kdo by se zapřísáhl životem své nebohé matičky, že to já mám v očích dva jako nebozezy ostré světlomety.
A došlo mi to. Nikdo takový není, nikdo nemá okaté reflektory, oni mají jen strach a naučili se předstírat. Ani oni neví a nedokážou dokonalé a ideální, o to raději soudí a shazují to ostatních. Jejich reflektory jsou spíš malé svíčičky ve tmě, které se pokouší vyzářit ze sebe celé slunce. A co víc, dobře to ví a modlí se, aby ta slečinka s očními reflektory velkorážní průraznosti náhodou nezavadila pohledem o ně a nepřipomněla jim to. Což já samozřejmě ráda kdykoliv udělám, dnes, dávno jsou časy, kdy jsem se jejich světla bála.
Ale ne všichni lidé mají ostrá a průrazná očiska. Světla jiných jsou jemná a hladivá. V jejich světle věci vzkvétají, spíš než aby byly ničeny. Je radost dostat se pod záři někoho z nich. I oni dovedou pořádně zahřát, i jejich oči umí projít vším skrz na skrz, ale nedělají to jako vetřelci, nýbrž jako přátelé, pro nás, neboť naše vlastní světlo nedosáhne všude.
Nezapomeňte tedy odrazit světlo, které hledá jen spálit a žádnou cenu nemá, a naopak přijmout to, které radí a pomáhá.