Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 1)

Autor: Nhoriel Nogard

„Kdo vlastně jsi?“
„Já jsem…“
-

„Řekla bych, že dešťová kapka je nebeská slza.“
Odtažitý pohled. „Nesmysl! Každej přece ví, že prší kvůli odparu. Koloběh. Nic jinýho v tom není – žádný pocity, žádný dohady. Jen fyzika. Nedávalas pozor ve škole, co?“
„Proč by nám na hlavu nemohl slétat vodopád slz, když svět pláče každou vteřinou?“
Nový hlas: „Už jsi viděla něco takovýho? Brečí děti, protože nemají rozum, ne planeta. Zapiš si to za uši. Vesmírný tělesa a velký holky a kluci nebulej.“
„A když člověk zažívá smutek, beznaděj…?“
Další osobnost: „Skučet kvůli úplnejm prkotinám? Měkota. Pro takové není ve světě místo. Neopovažuj se projevovat slabošské city.“
Hlava nakloněná na stranu. „Kdo jsi, že můžeš poroučet takové věci?“

-
„Já jsem… oni.“ Byl to poslední záblesk mého jáství.
„Oni?“
„Ano, oni. Jsem stvořená pouze z jejich názorů, postojů. Mé jsou zakopané v zemi, zapuzené v dáli. Jsou špatné.
Prý.“
„Prý? Ty nevděčná! Nevážíš své svobody?! Vůbec nerozumíš…!“
-


Strhali z ní šat a mléčná ramena nevinnosti zasypaly sprškou kamenitých slov, která poslední pozůstatky hrdosti roztříštila na tisíce střepových zrnek. A přesto se navenek zdálo, že nádoba je nepoškozená. Pouze obsah pozměnili. Vylili zatuchlou starou tekutinu, co uvnitř žbluňkala odmala a vystřídali ji novou, byť o poznání matnější.
K čemu se však zabývat matností, když se rozlévá všude okolo?
Právě díky ní mohla přece konečně splynout.
Jak pyšně si teď všichni přitakávali, domnívaje se, že jsou velcí a dospělí.
Prostým slovům bez duše rozevlávaly svým dechem potrhané plachty a překrásné vnitřnosti citů nechávali vysychat pod pohledy svých bratří a sester.
Pyšně dmuli ňadra, neboť se nepodobali komukoli jinému. Byli jedineční, originální!
Jen dítě se zmohlo k povzdechu.
Nedokázalo nalézt rozdíl mezi nimi a svou dřevěnou loutkou.
Příčily se mu jejich strohé, neměnné postoje, avšak všichni jeho soukmenovci viseli starším na rtech, snažíce se napodobit je už nyní; povýšit se do bezchybných stavů co nejdříve, zapudit svou skutečnou tvář…
Všední fakta se tyčila nad cákanci snů.
Malý válečník cítil pluky slz, tlačící se mu do očí; přesto se musel zaštítit proti jejich pochodu. Neměl zapotřebí slyšet nové, dospělé moudrosti, jež by mu uzmuly další část přirozenosti.
Sám proti světu?
Odsouzen k záhubě?
Ne.
Odmítal být jimi. Chtěl se stát sebou.
Za jakoukoli cenu.
Na místo jedovatých a jednoduchých slov zapletených do jazyků biče se chopil dubové ratolístky a nechal své kroky zabloudit v lesích.
Řeči listnáčů i jehličnanů rozuměl spíše než té lidské.
Oni, svědkové věků, jej totiž měli o čem poučit – kořenili v minulosti, ujídali ze smrti, napájeli se slzami nebes…
To oni byli někým.