Autor: Matěj Pavera

Náhodní kolemjdoucí.
Ulice zalitá pozdním sluncem babího podzimu.
„Už jsi to viděl? Viděl jsi tu větu? Bez tečky?“ zeptala se Sekretářka Manažera.
„O čem to mluvíš? Jakou větu? Bez tečky? A to jako jde?“
„Na první pohled jsem myslela, že to je chyba tisku, ale pak mi došlo, že to tak není. Ta věta bez tečky je v nové Knize Kurta Elliota.“
„Kurta Elliota? Kurt Elliot a věta bez tečky? Co to prosím tě říkáš? To ses přehlédla, ne?“
„Přísahám, že to je, jak to říkám. To bych si fakt nevymyslela. Větu bez tečky.“
„Ale tak to musí být jenom nějaký omyl. Třeba překlep. To se…“
„To se nestává. Je to tam černé na bílém. A není to náhoda. Nemůže to být náhoda.“
„No,“ zarazil se Manažer, jako by všechna slova zmizela z povrchu zemského. „Ke Kurtovi mi to moc nesedí.“
„Nevím, co tím chtěl říct. Vždyť to nemohl myslet vážně. Kurt Elliot a tohle? To podle mě nečekal nikdo. Od literárních kritiků přes jeho největší fanoušky až po mě. Ale je to tak.“
„A nepokračuje ta věta někde jinde?“
„Hledala jsem to ve zbytku Knihy. Ale ne. Není tam nic.“
„Musím si ji přečíst. To není možné, aby byla věta bez tečky. To by v tom byl čert.“
Pak se Manažer na chvíli odmlčel, aby mohl položit zásadní otázku: „A začínala ta věta velkým písmenem?“
„Začala. Ale po tečce ani stopy,“ pověděla tichým, zastřeným hláskem, který zdůrazňoval mysterióznost zmizelé tečky.

Plot kdesi na vsi.
Sychravé odpoledne.
„Babko! Babko!“ volala přes studený vítr Bába. Babka se s košem vypraného prádla otočila a běžela si k plotu poslechnout nejnovější drby.
„Idu zrovna z knihovny,“ řekla celá udýchaná. „Mluvila sem s Knihovnicí. Ta ti byla celá divoká z teho, čeho se dočetla v nové knížce Kurta Elliota. Představ si, že tam je věta bez tečky.“
Babka na Bábu nevěřícně zírala s otevřenými ústy.
„Čeho? Co si pravila?“ zeptala se, protože zaprvé její sluch nebyl to, co býval, a zadruhé okolní vítr byl největší bariérou v dorozumění. A tak jí to Bába zopakovala znovu a důsledněji.
„Jéžišmarjá. Ty to sem taky eště neslyšela. Bez tečky? No nešibe mu?“
„Takový dobrý spisovatel to byl.“
„A napíše větu bez tečky. To sem teda z teho celá odvařená.“
„Mi povídej. Jak mi to Knihovnice řekla, myslela sem, že tam sebou prásknu o zem.“
„To si teda dovedu představit. A ta věta je úplně bez tečky?“
„No, dyť říkám. A není to chyba. To už mám posichrované.“
„Věta bez tečky… No to je tež dobré. Co je to dneska za svět?“
„To mi povídej. Dneska bez tečky, zítra bez čárky. Kam ten svět spěje?“
„To za komunistů by se stát nemohlo. Ti by mu ukázali, co to je ukončit větu bez tečky.“

Televizní studio zpráv GTV.
„Přeji Vám krásný večer, dámy a pánové. Začneme poněkud zvláštní knižní novinkou Kurta Elliota. Již druhým dnem od vydání jeho nové Knihy celý svět řeší jednu pozoruhodnou skutečnost, která se v ní vyskytla. Chybí tam totiž tečka. Ano – věta v románu je ukončena bez tečky. Lingvisté se nemohou shodnout, proč tomu tak je. Vědci z nejrůznějších odvětví se nyní začali zabývat pouze jednou jedinou větou známého spisovatele. A Kurt Elliot? Ten samozřejmě jako obvykle mlčí. Své vyjádření zatím nikomu neposkytnul,“ oznámila moderátorka zpráv a odmlčela se.
Následovala reportáž.

Bar v obležení studentů.
Páteční večer.
„Hej idioti, co si myslíte o té větě bez tečky?“ zeptal se Student č.1 ostatních kolem.
„To prostě nezachápeš,“ pověděl Student č.2.
„Podle mě chtěl šokovat,“ namítl Student č.3.
„Už se to řeší úplně všude. V televizi, na netu. Facebook je toho celý plný.“
„Jsem to viděla i ve zprávách.“
„No neke. Od Kurta by to ale čekal málokdo. Četl jsem tu větu pořád dokola, ale tečku jsem tam nenašel.“
„Já si teda počkám na jeho oficiální vyjádření.“
„Vyjádření? Vyjádření Kurta Elliota? Pls. Vždyť žádné interview a vyjádření nedává,“ namítl někdo ze studentů.
„Tak tady snad udělá výjimku. Jinak by nepsal to, co psal.“
„Hej děcka, a třeba to je nějaký náznak další jeho tvorby. Jako třeba nějaké vodítko k další knize. Třeba ta kniha bude právě o…“
„Jakože tam nebudou tečky žádné?“ skočil mu někdo do řeči.
„Si děláš prdel? Se podívej, co jedna tečka způsobila, a ty už přemýšlíš o knížce, kde by žádná nebyla?“
„Jo no. To by pak mohl odstranit už veškeré čárky, háčky a pomlčky.“
„To si nedělej ani prdel jako.“
„Nechápu, jak si vůbec může dovolit napsat větu bez tečky. To ta věta pak nemá žádný konec. Kde jako končí? Kde její konec?“
„A kde začíná? Hele, to je jako nějaká písnička,“ a začal zpívat. „Řekni, kde ty tečky jsou, kde mohou být?“
„Drž hubu. Tady řešíme jenom jednu tečku.“
„Ale zato pořádnou.“
„Jsem v jednom článku četla, že se tohle ještě nikdy v dějinách literatury nestalo.“
„Ilumináti vládnou světu. Beztak je jedním z nich.“
„Ale hovno. I když možná jo.“
„Co když tou větou chtěl vyjádřit nekonečno? Neuměl to popsat slovy, tak to napsal bez tečky.“
„Ty, to je dost možné.“

Aula vysoké školy.
Profesor a jeho studenti.
„Interpunkční znaménka neboli členící znaménka jsou pomocné grafické znaky vyjadřující v psaném projevu organizaci textu. V mluveném projevu se vyjadřují intonací a přestávkami v řeči. Oproti číslicím a numerickým znaménkům se při čtení samozřejmě nevyslovují,“ uvedl postarší profesor svou hodinu. „Dnes bych se chtěl - vzhledem k okolnostem, jež nastaly - věnovat tečkám. Tečka, latinsky punctum, patří mezi interpunkční znaménka, která mají více významů. Punctum se využívá jak v informatice, tak i matematice, ale především v lingvistice, což nás zajímá ze všeho nejvíce. Tečka nám označuje zkratky a řadové číslovky; využívá se též při elipse. Jedna tečka na konci textu nám věty ukončuje.“
Profesor se rozhlédl po aule. Zhluboka se nadechl, protože měl ve své dlouhé kariéře poprvé pocit, že nebude schopen svým studentům něco vysvětlit.
„Jistě jste si všimli, že Kurt Elliot vydal Knihu. Diskuze o jediné tečce, která zmizela, se vedou naprosto všude,“ profesor opět lapal po dechu. „A já vám, milí studenti, nemohu nabídnout vysvětlení. Nemohu vám bohužel objasnit, co se stalo. Nemohu vám vysvětlit, proč se ta tečka na konci jedné věty nevyskytuje. Co tím chtěl autor říci? Ani po mé dlouholeté praxi, bádání v oblasti literatury a lingvistiky a působení na akademické půdě nemohu nalézt kloudnou odpověď. Proto mohu pouze prohlásit, že si budeme muset počkat na vysvětlení samotného Kurta Elliota, pokud k němu však vůbec dojde. Pokud ne, máme zde novodobý div světa.“

Kurt Elliot ve své pracovně.
Představme si život jako větu. Věta může být dlouhá i krátká. Stejně jako život, který může být stejně tak dlouhý i krátký. Věta může být jednoduchá, ale taky i souvětí. Některé věty nám toho řeknou více, jiné méně. Stejně jako životy, které mohou být zcela obyčejné nebo neojedinělé a inspirativní. Věty se tváří honosně, i když za nic nestojí. Další věty jsou nenápadné a přitom jsou tak úžasné. Stejně jako životy. Věty jsou tvořeny slovy, slova vychází z hlásek, hlásky z písmen. Životy se skládají ze vzpomínek, činů, pocitů. Věty jsou oznamovací, tázací a rozkazovací. Stejně jako životy, které jsou smutné, veselé, divoké a klidné. Věta i život vždy někde začíná. Věta začíná velkým písmenem. Život začíná narozením. Věta končí tečkou, otazníkem nebo vykřičníkem. Ale život, ten končí jedině smrtí. Nebo ne? V čem je to tajemství? Představme si větu, která někde začíná, ale nikde nekončí. Jde to. Zároveň si představme život, který někde začíná a nikde nekončí. Jde to. Takový život má přesah. Trvá navěky. Ten život si žije dál a inspiruje další životy. Stejně jako ta nekončící věta.
Kurt Elliot dopsal a zvažoval, zda své vysvětlení zveřejnit. Tím, proč ta tečka chybí, by však dal tečku všem možným spekulacím a diskuzím, které kolem ní nastaly. To ale nechtěl. Papír s vysvětlením zmuchlal a hodil jej do koše. Vzal nový kousek papírku a na něj napsal:

Věty jsou různé, životy taky