Autor: Ondřej Vitík

Na náměstí, jako v chrámu lidstva, byla hlava na hlavě. Klassicio Dominum, stokrát ohraná skladba dávných věků, překřičela všechny ostatní zvuky. V myslích přítomných vytvářela zvláštní opojení, kteří tak pod jejím vlivem přicházeli na zvláštní myšlenky. Proč ti antičtí hrdinové tolik bojovali za svoji budoucnost, která teď byla naší současností? Je dneska ten den, který měl po tisíciletích snahy o správný svět nastat? Ptám se při jízdě na kolotoči života. Minulost, přítomnost. Dětství a stáří. Všechno se rozpíjí a splývá do sebe. Jako kdyby ten svět byla jen mozaika náhodných barev a pocitů, které někdo poskládal do hromady v naději, že to bude dávat smysl. Dokola, dokola… V čase vpřed a zpět. Vyřezávané figurky, blikající žárovky a pára od úst. Zas a znovu ten samý kolotoč, zase to dětství, jako by se nic nezměnilo. Vkročil jsem podruhé do této řeky. A potřetí a počtvrté a byla pořád stejná a pořád stejně studená. Na řece ležel mlžný opar. Ten samý, který lidem stoupal od úst. Byl jsem zase dítětem, všude byli lidé, figurky zvířat, vůně trdelníku. Pak zavál vítr a lapila mě budoucnost. Něco bylo ve vzduchu. Něco přicházelo. Bylo to, jako když skončí dětství. Tušíte, že to tak nemůže jít dál, přesto se dál bavíte. Ale jaké to bude? To nikdo neví, i když se všichni baví, jako by tohle byl úplně poslední den. Jen ty malinké žárovičky na kolotoči to ví. Kolotoč života, zpět, vpřed, ale stále dál a dál. A zase zpět. Koně, sloni a další zvířata se míhají sem a tam, pořád stejné figurky. Jenom lidé se pořád mění, zatímco okolní svět zůstává. Není důvod, proč zmeškat tuto šanci. Ne dnes. Točím se dál s bláznivou nadějí. Moc dlouho jsme upínali naděje k budoucnosti. Pak ale přišla možnost, přišel dnešní den. Něco se musí stát. Medovina, svařené víno, studená řeka. Teplé žárovky a vlažná srdce. Teplá radost a říjnový chlad. V tichosti si znovu zpívám Klassicio Dominum. Kdyby snad náhodou...
Jak by to bylo skvělé, kdyby to nikdy neskončilo. Zavírám oči a barokní hudba hraje stále dokola. Nemá cenu platit, dnes je všechno zdarma. Aspoň je důvod slavit, vždycky se slaví! A pak? To nikoho nezajímá. Všichni celý život jenom kupovali figurky a jezdili na kolotoči osudu. A pak přišel ten velký moment. A všechno je to k ničemu. Neumíme nic, a tak jen létáme v bláhových snech. Nahoru a dolů, vpřed a vzad. Přišla noc a tady: pořád dopředu, dozadu. Budoucnost, minulost, přítomnost. Teď už je to jedno. Jen ty malé žárovičky na kolotoči svítí, i když už se na ně nikdo nedívá.