Autor: Ondřej Vitík

Jednou mě ve snu navštívil Bůh. Je to zvláštní, protože normálně na něj nevěřím… No vlastně možná proto to byl úplně pohodovej chlápek s čapkou na hlavě a ponožkama v sandálech.
„Vyber si jakoukoliv hru a když mě porazíš, vezmu tě do ráje,“ řekl.
„A když vyhraješ ty?“ zajímalo mě.
„Tak tě tam nevezmu,“ zasmál se Bůh.
Bylo tedy jasné, že nemám co ztratit. Hned jsem začal přemýšlet, jakou hru bych si s Bohem zahrál. S chlapama v hospodě jsem vždycky hrál karetní hry. No ale nedíval by se mi do karet? Rozhodl jsem se, že to nesmí být dovednostní hra. Ideální by byla hra s velkým podílem náhody. Rozhodl jsem se tedy s Bohem tipovat náhodná čísla.
Hned se objevil generátor náhodných čísel. Neměl jsem jistotu, že Bůh nemůže čísla předvídat, ale tato hra byla tím nejlepším, co mě ve snu napadlo.

Hru jsem dokázal vyhrát, i když jsem měl určité podezření, že Bůh mě vyhrát nechal schválně.
„Jsi dobrej,“ řekl mi Bůh. To od Boha vždycky potěší. „Je na čase, abych tě vzal do ráje. Jak by sis ho představoval?“
Tahle otázka mě trochu překvapila, protože jsem čekal, že je jenom jeden ráj. Zřejmě už má dneska každý svůj vlastní. Musel jsem se tedy zamyslet (to ve snu není zase tak těžké).
Brzy jsem začal kreslit. Vzpomínal jsem na reklamy cestovních kanceláří, které mají o ráji jasnou představu. Hlavou mi běžely obrázky, jak ležíte na pláži a pocucáváte cosi z kokosového ořechu a všude kolem se motají exotické krásky (ne)zahalené v banánových listech…
Bůh mě sledoval.
„Pláž? Nebude tam příliš horko? A samota? No, je to tvoje volba, ale věčnost je zase věčnost.“
Měl pravdu. Tohle je tak na dovolenou a ne na věčnost. Ráj musí být zábavný. Začal jsem si tedy představovat něco jiného. Bude tam spousta mých známých. Jak jsem na ně mohl zapomenout? Hodně lidí. Bude to svět, kde se nemusí pracovat. Ani jsem vizi nestihl dokončit a Vševědoucí se opět ozval.
„Bez práce by tam nejspíš byla nuda. Také by to bylo docela přelidněné, nemluvě o tom, že s přáteli nemůžeš vydržet ani víkend, co teprve věčnost?“
To všechno byla pravda. Chtělo to něco víc náboženského. Nebe mu snad udělá radost. Kreslil jsem tedy znovu. Teď se na mě Bůh díval s neskrývaným pobavením.
„Z toho obláčku bys v průběhu věčnosti určitě spadl. Ti zpívající andělé by mě samotného docela rušily. A proč je tam všude ta fialová záře? Pochybuji, že v tom něco uvidíš.“
Bůh mě zase dostal. Pořád ve snu jsem začal pochybovat o tom, že je to opravdu Bůh. Začal jsem si představovat něco božského, a přesto představitelnějšího. Sáhl jsem do bible, s tím už musí být spokojen.
Ani tady Bůh samozřejmě neváhal s kritikou.
„Jestli si vzpomínáš, ta jablka nebyla úplně bez problému. A já umím být i přísnej. I kvůli těm všem zvířatům pochybuju, že bys tam vydržel déle než pár dní.“
Jak vidíte, nebylo úplně snadné vymyslet si vlastní ráj. Přemýšlel jsem tedy dál a dál…
A pak jsem se probudil. A vůbec to nebylo špatný.