Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (0 Votes)

Autor: Vít Richter

Když ráno zakokrhali kohouti a rozespalé slunce se vyhouplo na oblohu, nikdo ještě nic netušil. Celá vesnice se líně probouzela a poslušně absolvovala všechny rituály – rozcvičky, snídaně i ranní hygieny. Nikoho nenapadlo ani na chvíli zapochybovat, že by mohl být tak výjimečný den něčím narušen.
No, pár sýčku by se našlo. Například skupinka místních opilců, válejících se toho času v příkopu, kteří si do jednoho stěžovali, že „něco cejtěj v kostech“. S veškerým pochopením k těmto pánům musím ale uvést, že jejich zvláštní pocit jen těžko souvisí s událostí, o níž vám hodlám vyprávět.
A pro formu ještě ze seznamu lidí, co by mohli „něco tušit“, škrtám předsedu družstevního kravína. Jeho prorocká slova o tom, že „něco lítá ve vzduchu“ působí v kombinaci s pachem kravského lejna a tisíci dotěrnými masařkami až úsměvně.

***

Ne tak docela daleko od vsi, na místě, kterému se už pěkných pár stovek let přezdívá „U utopenýho“, došlo mezitím k prvnímu setkání s blížící se hrozbou. A také k prvnímu zběsilému úprku.

***


Babča Provazníková už v pět hodin stála naboso a v noční košili před kalendářem, v dlaních šálek teplého bylinkového čaje, a doslova slastně se usmívala. Kdo ji znal, věděl, že tohle dělala jenom dva dny v roce – na Vánoce a když se konaly Slavnosti tuláka Vincka. Pozorný čtenář již určitě mimo jiné například z počtu masařek v kravíně vydedukoval, že Vánoce nepřipadají v úvahu. A kam se vůbec hrabou na ten tak tradiční kolotoč soutěží, doplněný desítkami stánků se vším možným a okořeněný prvotřídním dechovým souborem Majoránka.
Pro člověka neznalého tamějších poměrů by mohlo znít zvláštně, že si vesničané odhlasovali a každoročně pořádají bujaré oslavy na počest největšího opilce v historii obce. Jeho úrovně ale dosahoval snad jen jistý Ťulda Píše z Kořalína. A nutno poznamenat, že rozhodující klání na neutrální půdě ve vysokomýtském lokále U Bajzů vyznělo zcela jasně v neprospěch kořalínského vyzyvatele. Vincek byl idol, vzor pijáctví; a i po své smrti (budiž mu škarpa pohodlným lůžkem) oslovuje širokou skupinu perspektivních následovníků.

„Tak jim to tam natři, babi,“ zapištěla ospalá očka.
„Proč ještě nespíš?“ Zatvářila se až rozzlobeně. „Mazej do postele.“
V jejím výrazu hoch našel, co potřeboval. Jistotu, že se babička hněvá jen naoko. Pak se otočil na patě a čapím krokem teatrálně napochodoval zpátky do pokoje.
„Sedminásobná vítězka a obhájkyně titulu, to by bylo, abych jim to chlapče neukázala,“ zašeptala a pomalu už začínala cítit to vzrušení, ten adrenalin.
Měla před sebou a svým struhadlem ještě spoustu práce.

***

Bestie pohodila hřívou a vycenila zuby. Pohled, který se sedlákovi naskytl, překonával ve své děsivosti všechny noční můry, s nimiž měl tu čest se za celý život poznat.
„Tu-tudy,“ vykoktal ze sebe a omdlel. Pekelníkovo kopyto dopadlo se silným zaduněním těsně vedle jeho hlavy.

***

Na návsi nebylo k hnutí. Slunce nemilosrdně pražilo a nutilo dav velmi poctivě dodržovat pitný režim. Lidé se přesouvali od stánku s medovinou k preclíkům, odtamtud k sýrům, pivu, vínu, džemům a kompotům, aby nakonec stejně skončili u pultu s meruňkovicí, odkud měli, jak všichni nezapomněli dávat hlasitě a neartikulovaně najevo, ten nejlepší výhled na právě probíhající kulinářské soutěže.
Přímo vprostřed rynku stálo provizorní dřevěné pódium. S velikou námahou na něj po malých schůdkách vystoupal moderátor, tlustší chlapík v mysliveckém kloboučku. Ten nosili ve sváteční den všichni muži i mladí hoši, neboť tulák Vincek byl kromě vášnivého tuláka a pijana také nadšeným nimrodem. Ženy dnes oblékaly žluté sukně a bílé halenky. Takovou maškaru by na sebe Vincek samozřejmě nikdy nenavlékl. Nicméně se tak stalo. Ale jen kvůli sázce. Prohrané…
Uvaděč nervózně polkl do mikrofonu a setřel si pot z čela.
„Dámy a pánové, máme tu další z vrcholů našich oslav. Tradiční soutěž o nejlepší bramborák!“ Dočkal se na poměry klidné vísky celkem bouřlivého potlesku. „Prosím hudbu!“
Na tomto místě se sluší poznamenat, že vesničané byli na svou muziku náležitě pyšní a také náležitě zvyklí. Dalo by se bez nadsázky říci, že člověk, který neovládal hru na alespoň jeden hudební nástroj jako je trubka, lesní roh či příčná flétna, neměl s ostatními lehké soužití. A co je horší, byl naprosto legálně diskriminován. Konkrétně zbaven volebního práva, a to po celou dobu navštěvování intenzivního dechovkového kurzu.
Na pódiu vystřídala zadýchaného moderátora krojovaná Majoránka a za příjemného houpavého zvuku klarinetu se kuchařky na svých stanovištích pustily do smažení.

***

Přízrak zatím vyčkával. Pozoroval nakrucující se muzikanty, moderátora v kloboučku, nenasytné porotce, koštující mastné křapáče, a chtělo se mu zvracet. Pak se rozhodl.
Zaskřípal zuby a se šíleným jekotem vyrazil z úkrytu a namířil si to rovnou po schůdkách ke kapele. Ochromený dav sledoval příšeru, jak mohutnými chapadly vytrhává hráčům jejich nástroje z rukou a se škodolibým úsměvem je naráží na zmatené hlavy, hází je na zem a drtí svými kopyty. A do toho ten strašný řev a dunění bubnů, vycházející ze samotného pekla. Všechno se to příšerně zvrhlo a lidé jen němě sledovali, jak se jim tradice rozpadá před očima.
Útočník, v očích vesničanů nestvůra, pekelník a učiněná zkáza, byl ve skutečnosti člověk. Vlasatý mladík v černé kožené bundě, teniskách s vysokou podrážkou a drzým výrazem ve tváři.
„Tyhle pitomý slavnosti si o to prostě koledovaly!“ vykřikl a zesílil magneťák až za hranici únosnosti. „Ať žije bigbít!“

***

Přízrak zatím vyčkával. Pozoroval nakrucující se muzikanty, moderátora v kloboučku, nenasytné porotce, koštující mastné křapáče, a chtělo se mu zvracet.
No, to možná trochu přeháním. Ale bavil se jednou takovou představou a věděl, že nemá odvahu ani žaludek na to, aby ji uskutečnil.