Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 3)

Autor: Vít Richter

Bohové si dnes zřejmě naplno užívali domácnosti v italském stylu. Stromy na úbočích kopců se pod jejich řevem (a řevem jejich manželek) prohýbaly až k zemi, nejprve na východ a potom na západ podle toho, kdo z páru zrovna hovořil. Hukot větru nejednou přerušila ohlušující rána, následovaná tupým duněním valících se kamenů – to když padaly na zem talíře, skleničky či vázy (čím dražší, tím lepší) a tříštily se na střepy různých tvarů a velikostí.
A pak přišel pláč; po hádce vždycky přijde. A když ne, pak to není hádka opravdová, nýbrž „jen tak naoko“. Šaráda, při níž jde o to, aby si nejvíc dobrodružství užili především zvědaví sousedé, připlácnutí ušima ke dnům hrnců, které jsou pro změnu připlácnuty ke společné stěně obou bytů.
Pršelo hodně. Zdánlivě nekonečný proud slz podemílal kořeny odolných klečí, po srázech s sebou strhával balvany a učinil jejich cestu dolů jen nepatrně tišší.

V tomhle lijáku dorazil muž v balonovém plášti až ke starému panství. Muselo tu přece být. Zuřivá bouřka v horách bez tajemného panství by byla jako jáma bez kyvadla. Měli jste zkrátka dojem, že k sobě jakýmsi způsobem neodmyslitelně patří a obě rekvizity samotné by nikdy tak děsivě nepůsobily.
A ano, bylo tu i těžké mosazné klepadlo, pod jehož údery teď úpěly dubové dveře. Čekal. Zabušil znovu. Nic se nedělo. Lépe řečeno, dělo se přesně to, co se o půlnoci od takovýchto sídel čekalo. Nechalo vám chvilku na rozmyšlenou, než kdosi zevnitř otevře. Podezřele dlouhou chvilku na to, abyste si rozmysleli, jestli máte vzít nohy na ramena, nebo tu stát jako pecka a dokolečka vymýšlet stále absurdnější teorie o tom, kdo nebo co tu může přebývat.
Žádný z unavených, zbloudilých a promoklých hostů si ale nikdy při této chvíli nekontroloval hodinky. Muž v balonovém plášti ano.
Právě když vteřinová ručička dokončila svou trasu kolem ciferníku a bez remcání se vydala na další okruh, se dveře nepatrně pootevřely. Takovou špehýrkou by se sice žádný člověk neprotáhl, ale na druhou stranu různé „temné síly“ či „spáry zla“ by této nepraktické podoby asi ani nevyužily. Daly by pravděpodobně přednost substanci, která by se hravě prosmýkla mezírkou nad prahem nebo by si s nějakými prkny v cestě vůbec nedělala těžkou hlavu.
Zanedlouho se ale dveře rozletěly dokořán a odhalily vysokou postavu ve fraku. Starý muž, zřejmě komorník, patřil k těm lidem, u nichž jste jen stěží mohli uhodnout jejich věk. Ačkoliv dokázal bez problémů udržet rovnováhu i bez pomoci hole, berlí nebo speciálního chodítka, šestý a další smysly v pořadí vám říkaly, že při tipu vždycky podstřelíte. Výrazný límec bílé košile jej nutil držet bradu až nepřirozeně vzpřímenou.
Neměl bych vám zatajit ještě jednu snad malichernou nesrovnalost. Dveřník stál dobré dva metry za prahem, dlaně v hedvábných rukavičkách pečlivě založeny za vestou a ve tváři nevinný výraz, který hlásal: „Ty dveře se samy neotevřely.“ Zvláštní jiskra v očích pak doplnila: „Ale mohl bys o tom chvíli přemýšlet.“ Nakonec ale z jeho úst unikla pouze běžná zdvořilostní fráze.
„Co pro vás mohu v této pozdní hodině vykonat?“
Mluvil velmi pomalu, s téměř recitačním výrazem, a každé další slovo naráželo do bubínku návštěvníkova ucha silněji a pronikalo hlouběji do mozku, kde mělo za cíl zburcovat i ty myšlenky a představy, které by jinak velmi tvrdě spaly.
Muž v balonovém plášti na to až s neslušnou razancí smekl klobouk a dešťová voda nashromážděná na krempě se rozstříkla na dlažbu před komorníkovy lakýrky.
„Omlouvám se za vyrušování, ale bohužel jsem se dostal do nepříjemné situace.“
„Budeme velice potěšeni, podaří-li se nám vaši situaci vyřešit,“ odpověděl sluha téměř natěšeně.
Na to muž v balonovém plášti vytáhl naučeným pohybem z náprsní kapsy vizitku a při jejím předání přidal i podobně vypilovaný úsměv.
„Dovolte mi, abych se představil. Vilém Stehlík, právník. Měl jsem tu dnes v horách schůzku s jedním klientem, ale…“
„Ale klikaté pěšinky vás zavedly jinam, než jste potřeboval, hledanou adresu jste nenašel a pak se setmělo. K tomu se spustila tahle průtrž, hromy a blesky a vy jste zjistil, že návrat do vsi by nebyl tou nejlepší volbou. Nehledě na to, že byste ani nevěděl, kudy jít.“ Monolog, pronesený bez jediného zaváhání, působil dojmem, že byla celá jejich konverzace předem domluvena podle nějakého scénáře. „Náhodou jste narazil na toto sídlo a hledáte tu útočiště.“
„Přesně tak, na jednu noc, nebude-li vám to ovšem vadit.“ Usmál se. Znovu.
„Můj pán společnost jen uvítá, račte.“
Na pokynutí rukou vkročil dovnitř a dveře se prudce zabouchly. Sluha stál tři kroky před ním se známým výrazem ve tváři, který teď říkal: „Asi průvan.“

***

„Už spí?“
„Ne, čte si.“
V klíčové dírce se vyměnilo oko. Rudé bělmo (dá-li se mu ještě říkat bělmo) jen stěží patřilo člověku. Snad někomu, kdo jim kdysi býval.
„Tak počkáme. Řeknu ti ale, že už mě pěkně svrběj prsty.“
„Dočkáš se. A pak se vyřádíme.“
„Víš ale, co říkal šéf. Ten chlápek je ňákej divnej.“
V klíčové dírce došlo k další výměně. Žluté bělmo nevypadalo ani tak moc zlověstně, jako spíš nemocně a nezdravě.
„Prej ho nic nerozhodilo. Vůbec nic.“
„Nic?“
„Jo.“
„To to jako ani jednou nepustil do gatí?
„Kdyby jenom to. Vypadal, jako by ani neviděl, nebo neslyšel, co se dělo. Buď je hluchej, slepej, nebo hloupej.“
„Já bych řek, že je divnej. A to s ním nehnul ani oběšenec?“
„Ne, ani oběšenec, ani kostlivec, ani zoufalý výkřiky, lomození, rachocení, krysy, ani vobrazy, prostě nic. Dokonce i večeři ochutnal.“
„Ochutnal?“
„No, jen trochu okousal obalovaný prsty a pak je nechal. Ale stejně. Hele, myslím, že to zalomil. Už nám hajá…“

Dveře se s tichým zavrzáním otevřely a do místnosti se vplazily dva stíny, které by se s oběma očima přimhouřenýma daly přiřadit lidským postavám. Blížily se k posteli, na níž spal muž s balonovým pláštěm pečlivě složeným u těla. Pak jeden ze stínů vytasil dýku a s veškerou odporností se přikrádal ke spáči.
Šlo tu o moment překvapení. Potřeboval vystihnout ten správný okamžik. Teď? To by šlo. Otevřel oči.

***

Stáli v pozoru před mužem v balonovém plášti. Nechal si je nastoupit všechny, celý ansámbl podivných figurek. Pak vytáhl z náprsní kapsy poznámkový bloček, nalistoval a odkašlal si.
„Vezmeme to svižně, pánové a dámy. Čekání přede dveřmi – příliš krátké. Reproduktory – lépe zamaskovat. Dveře – dálkové ovládání, chválím. Obrazy – málo děsivé, představoval bych si silnější existencionální podtext. Oběšenec – příliš nevěrohodný, vyměnit. Krysy – málo vyhladovělé. Vrahouni – moc hlasití. Prsty – příliš solené.“
Chtěl se pokochat jejich zmatenými výrazy, ale všechny přítomné obličeje směřovaly provinile k podlaze. S výjimkou komorníka, jemuž v tom bránil vysoký límec.
„A pane domácí,“ zaměřil svůj pohled na postavu v rudém plášti s bělostnou tváří a výraznými špičáky v koutcích úst, „v životě jsem neviděl někoho tak bezradného a nevýrazného. Myslíte, že máte pořád této branži co nabídnout? Zamyslete se.“
Poslední věta patřila všem přítomným.
„A přitom vám tak přálo počasí.“ Zakroutil hlavou. „Prozatím to na žádnou hvězdu nevidím, pánové. Sbohem.“