Autorka: Eliška Bílková

„Co to s vámi dnes je, pane Kitička? Uvařil jsem nám čaj. Vy si nesednete?“
„Promiňte, Alfonzi, dnes si asi moc nepopovídáme. Běžte raději domů.“
„ Kdybyste jen tak nestál u toho věšáku a raději si sundal kabát, posadil se a řekl mi, co se stalo, myslím, že by se vám ulevilo.“
„To nemohu,“ hlesl zdvořile pan Kitička, v ruce svou čepici, touže při tom být chvíli sám.
„Musím být teď…já… mohl byste mi prosím dojít koupit cigarety?“ zeptal se a v zápětí se začervenal studem. Nerad lhal. Už vůbec neměl dobrý pocit, když uviděl Alfonze, který se právě díval na karton cigaret ležící na polici.
„ Nemohl, nemůžete tady zůstat sám.“ konstatoval zmatený přítel.
„Sám! já přeci...totiž…“
„Ničemu nerozumím. Proč stále mačkáte tu čapku? “
„No, to je právě to. V žádném případě vám nemohu říct pravý důvod. Ne, ne, nebojte se, není to vůbec nic závažného.“ dodal spěšně, když spatřil vyděšený obličej Alfonze. „Opravdu se nic zlého nestalo“…
Nic se nestalo… jen… ty jsi to rozkopal. Je rozhňácané. Rozsypané a pokřápané, drolí se. Polámané a rozbité se třepe, třepotá a chvěje se ve větru, jakoby snad věřilo v prostý vzduch. On zatím dál, bez okolků, rozmetá to, co jsi počal ničit. On zatím dál, bez okolků, točí se kolem, jakoby i do tebe někdo šlápl.
„Kdybyste mě na chvíli nechal o samotě, vše by se vyřešilo.“
„Kdybych vás tu nechal, bylo by vše ještě horší, věřte mi. No tak, napijte se. Černý s citronem, váš oblíbený.
„ Alfonzi! Nechci čaj, neřekl jsem to snad dost jasně?“
„Ach ten čaj, vím, že vám bude chutnat. Vím, jak se cítíte a chci si s vámi o tom promluvit.“
„ Proboha, Alfonzi, jste tu pečený vařený… a pořád všechno víte. Můžete mi laskavě říct, co všechno ještě víte?!“
„Ano, zajisté,“ reagoval zdánlivě klidný Alfonz, „vím, že se nacházíte ve velmi obtížné situaci. Jestli chcete, něco vám řek-“
„ALFONZI!! “ vykřiknul najednou „já toho sice moc nevím, ale jedním jsem si jistý. Nechte si ty svý vědomosti a laskavě se kliďte. Nepotřebuju žádnej čaj, pitomý rady ani vaši pomoc. Potřebuju, abyste mě nechal být! To je pořád samé pane Kitička sem a Kitička tam, máme tu čajíček, já vím to a ono…Unavuje mě to! A víte co? Máte pravdu. V knihovně jste mě vážně čekal zbytečně. Nebyl jsem tam. Já jsem…“
Byl jsi v lese. V krásném lese. Chladivý, konejšivý stín tě nabádal. Ano, nabádal tě, ba dokonce přemlouval k pobytí. Domů se ti nechtělo. A stejně, už teď jsi šel pozdě. Přišel bys a Alfonz by se zase vyptával. Bolely tě nohy… nohy, ach, jak zatracené nohy! Chtěl ses posadit. Instinktivně, popoháněn touhou po svobodě jsi se zul. Rozvázal jsi své tkaničky, uvolnil sevření boty potažením za její okraje a dlouhým, avšak rychlým pohybem ruky jsi botu sundal. Přesně to samé jsi udělal z druhou botou. Rozvázal jsi…
„No, tak mi povězte proč,“ využil chvíle ticha Alfonz.
„Rozšlapal jsem mraveniště, Alfonzi. V lese jsem byl!“
„Co že jste… ale jděte, pane…“
„Vy jděte, Alfonzi. Do prdele jděte!“nevydržel pan Kitička tu tíhu. Tíhu vlastního studu. Zcela nekontrolovaně a oddaně hodil ten rozbitý dům mravenců na svého přítele. Zkoprnělého, nic nechápajícího a zmateného přítele, prchajícího z bytu pana Kitičky domů.
Zjistil jsi, že stojíš v mraveništi. Bosá noha tě svrběla, pálila tě, a to tě naštvalo. „Himmelherrgott!“ Zaklel jsi, napřáhl nohu a vší silou ji pustil dopředu. Mraveniště, jak tam dřív klidně stálo, se rozletělo všude kolem. Mravenci se rozletěli všude kolem.
„Ti mravenci… nemají kde bydlet!“zaklel pan Kitička, jak dopadly první kapky vody na jeho pokousanou ruku a nohu a jak ho to bolelo a vůbec… pokousali tě!
Záviděls jim jejich domov. Domov v klidném, stinném lese. Teď víš, že jsi to neměl dělat. Oni teď nemají kde bydlet a ty máš pocit, že umřou. Ano, ti mravenci jistě umřou. Musejí umřít, protože každý, kdo nemá domov, umře. Rozletí se na tisíc malých kousků, jako se rozletělo to mraveniště a tak, jako se tříští tvé tělo i nitro pokaždé, když se snažíš získat ve svém vlastním bytě trochu prostoru, trochu svobody byť jen k tomu, aby sis mohl sám připravit čaj. Rozprsknou se tak, jako ty teď prskáš kolem vodou, která je teplá. Myslíš na mravence a na kousance a na Alfonze a ta voda je pořád více teplá, je teplejší…
Napadá tě, že jsi Alfonze taky trochu pokousal.
Chtěl nejspíš pomoct a ty ses tolik styděl mu říct, že…
„Je horká!“
Snad to tvé pokousání bylo přirozené, myslíš si najednou. Měl jsi ke kousnutí stejný důvod, jaký měli ti mravenci. Ty ses jim naboural do mraveniště. Rozkopl jsi jim ho tak, jako Alfonz rozbil a rozkopl tvůj klid, tvůj domov.
Najednou ses prostě necítil dobře a člověk přece nemůže jen tak vstoupit někomu domů a šlapat po jeho koberci a vyptávat se ho na všechno a vařit čaj a dávat do něj mléko a citron a míchat mléko a citron a sedět v křesle a být u někoho doma když ten někdo nechce, aby byl ten druhý u něj doma a nechat se posílat pro cigarety a znemožňovat žmoulání čepice mezi prsty a kopat předtím do mraveniště, protože mravenci můžou být sami doma a ty ne a…
„Horší! Ta voda je čím dál horší.“
Chtěl nejspíš pomoct a ty ses tolik styděl mu říct, že chceš být doma chvíli sám.