Autorka: Anička Landsmannová

Kupředu, jen kupředu, zpátky ni krok.
Krásné heslo. Jak my jsme ho milovali!
Až dnes vidím, že to tehdy byla jen prázdná slova. Teď získávají úplně nový rozměr, opravdový smysl. Paradoxně se mi najednou vůbec nelíbí. Chce se mi zvracet a motá se mi hlava, když mi pomalu začíná docházet, jak to je. Že není cesty zpět. Rozhodně ne hned.
Jak já ho nenávidím! „Pojď se mnou, tys byla vždycky taková herečka, pojďme do toho, společně, pro stát!“
Jasně. Kde je ten tvůj stát teď, chytráku? A ty, kde jsi? Nechali jste mě v tom. Samotnou.
Kreténe!
Nádech a výdech. V klidu a vyrovnaně.
Jak to říkali? Kyslík bohatě vystačí na tři dny, ale přistát bych měla už pozítří. Není čeho se bát. Modul se řídí sám, a není ani do čeho nabourat, jídlo mám, a pití taky. Jen mi tady chybí můj oblíbený polštářek. A měli mi dát i něco na spaní, jinak celou tu dobu probdím.
Další paradox, doma neusnu za světla, a teď neusnu, protože je kolem tma. Vesmír je očividně plný paradoxů.
Věřila jsem ti! Všem jsem vám věřila, že je to jen hra. Že chceme ukázat, že jsme lepší, i když nejsme. Že si na sebe někde v ateliéru hezky v klidu upneme lana a trochu se proletíme. Na Zemi. Budujeme socialismus.
Vždycky jsem tě respektovala, dělala jsem všechno, co jsem ti na očích viděla. Nikdy jsem ti neublížila. Tak proč tahle zrada?!
Vesmír je tak obrovský! Nikdy jsem si to neuměla ani vzdáleně představit.
Tak obrovský, a tak prázdný. To takhle jeden letí několik hodin a připadá mu, že se vůbec nepohnul z místa. Je to vlastně fascinující.
Ale už chci domů.
Víš, jestli se odsud dostanu živá, všechno ti odpustím. Všechny ty lži o tom, že na tom přece nic není a že si ani nevšimnu, že jsem vzlétla, všechno to pochlebování, jak jsem hodná holka, a všechny ty tvoje nekompromisní příkazy, když jsem pochopila, že mě v tom necháš, a chtěla jsem vycouvat. I ty rány a kopance ti odpustím.
Přiběhnu k tobě, skočím ti do náruče, a olíznu ti obličej, abys viděl, jak moc se mi po tobě stýskalo, a jak hrozně moc tě miluju.