Autor: Tomáš Johaník
Pocit krve na rukou. Ambivalence síly. Světla všude po okolí, nejobecnější katarze, rozostřené
vidění. Zápach kouře, hlasitá hudba, chlast. Konečně vidím, jak to doopravdy bylo.
Alkoholické okno skončilo. Dvacet jedna let a den, kocovina, výpadek paměti a dopolední
dokument o životě lvů. „Přestaň, prosím přestaň“
Dnes je v Elle neobvykle rušno. Lidé jsou obzvlášť na pár facek. Nesnáším zákazníky.
Chovaj se, jako kdyby jim to tu patřilo. Stěžujou si na horký kafe, studený kafe, špatný
zákusek, špatný úsměv, špatný den. Nechci znít nevděčně. Oceňuju matku, že mě nechá
makat u ní v kavárně. Můžu pracovat, kdy se mi to hodí a spoustu věcí mi odpustí. Jen ty
přehnaně náročné babky tlachající o každé blbosti mě serou. Zítra bude líp, zítra mi bude líp,
zítra si třeba odpustím. Víte co považuju za svou oblíbenou část práce v Elle? Když v šest
hodin řeknu nashle zmatené paní Červenkové, zhasnu a vypnu všechny kávovary
s příslušenstvím. Je ticho, konečně je ticho a já můžu slyšet svoje myšlenky. Většinou sedím
v temné kavárně s posledním espressem, které jsem ten den udělal a přemýšlím. O všem.
Neřekl bych, že jsem hlubokej člověk, přesto se mnou tma v té kavárně dělá divy. Ať už
prožívám smutek nebo radost, vždycky to v ten moment cítím mnohem víc, mnohem
hlouběji, mnohem víc sám
Pavilon psychiatrie, transplantace duše. Sama na venkovní zahradě tloustne. Má stále větší a
větší hlad. „To je normální slečno, znamená to, že prášky zabírají, znamená to, že se
uzdravujete.“ Světla všude po okolí, nejobecnější katarze. Kráva a ještě tlustá. Tlustá kráva
„Dobrý večer,“ slyším za svými zády. Otáčím se za hlasem, řeknu: „Paní Červenková,
kolikrát vám ještě budu muset říct…“ Kdo to je? Za mnou obrys postavy. Znáte ten pocit cítit
osobu v místnosti? Nejsoucí obrys těla, ve kterém jako by nic nebylo, nedýchá, nehne se.
Bolest jak v tichu neutichá. Nic, co by v sebemenší frakci toho nejsoucna deklarovalo
existenci toho čehosi. Nevím, proč by to přišlo za mnou. Jediné čemu jsem dosud věřil, byla
věda. Ta věda, která se se mnou rozhodla vyjebat v týhle schizofrenní epizodě. „Dobrý
večer,“ odpovím, „kdo jste? Máme už zavřeno.“ Bez hnutí brvy, bez jediného zvuku. V hlavě
mám desítky možných vyústění s jediným společným jmenovatelem. Smrtí. Samozřejmě
mojí. Tahle věc musí být už dávno po smrti nebo se to možná ani nikdy nenarodilo. Jsem
hodnej člověk. Nevím, proč by si pro mě měl ďábel přijít. Seru na vědu, v duchu se modlím, i
když nevím, jak se to dělá. Všude po těle mě pálí cosi vařícího.
„Jan? To bych do něj nikdy neřekla. No… jak se to jmenuješ? Dobře. Víš, Honza je nejlepší
student, má před sebou velkou budoucnost, takováto kauza, i když domnělá by mu mohla
zničit kariéru. Jak moc ses tehdy opila?“ Hlad všude. Hlad po strachu, hlad po očištění, hlad
po pomstě
„Nikdy jsem nikomu nic neprovedl? Proč to děláš, proč to děláš!“
Ta věc je nanejvýš deset čísel ode mě. Nedýchá. Nemrká. Jako kdyby neexistovala. Celá
v šedém, o hlavu menší než já. Bez jediného znaku života.
Slyším dívčí hlas: „Jak se jmenuju?“
Odvážím se prohlédnout si tu prázdnou postavu. Oči bez barvy, šedé rty a po celém těle
moje jméno „JAN STEHLÍK,“ napsané snad rtěnkou. Jediná barva, kterou na tom těle zvládnu
rozlišit.
„Proč jsi nepřestal?“
Slyším nicotnost, se kterou byla ta tři slova vyřčena. Konečně vzpomínám. To tajemství
někde hluboko ve mně. Zapomněl jsem, byl jsem ten den dost opilej a myslel jsem, že si to ta
holka stejně nepamatuje. Oba jsme byli dost namol. Horko po těle neustává. Pohlédnu na
své rudé ruce. Všude mi raší vředy a puchýře. Pomrtviční anomická afázie, řekli by.
Nedokázal jsem pojmenovat jediný okolní děj. Paralyzován diskontinuitou, s kterou věci
nabraly oprátky. Z momentu, kdy jsem v klidu zavíral kavárnu, v okamžení se smutnou
dívkou, popáleninami třetího stupně a neschopen hnutí.
„Jak se jmenuju?“
„Já zapomněl, nepamatuju si to, byl jsem namol, ty taky“ třesu se
„Jak se jmenuju, JANE“
Všichni znaj jeho jméno. Jeho zasraný jméno.
Kdo jsem já,
já,
já,
já,
já.