Autor: Alexandra Židkova
Byl krásný večer, slunce zapadalo a svou zlatavou září jasně svítilo skrz okno paní Kapustňákové přímo na její stůl. Na něm, v louži slz, ležela výpověď, již dnes paní Kapustňáková s hlubokým zarmoucením přinesla z práce. Sama paní Kapustňáková se krčila nad onou výpovědí a hlasitě vzlykala. Čas jejího mládí je již nenávratně pryč a nyní pomalu, ale jistě spěje k šedesátce. Třicet let strávila na téže židli jako hospodářka v gymnáziu, práce jí více než vyhovovala a vzhledem ke skutečnosti, že se za celou dobu ani jednou - tedy až do teď - nedostala do maléru, nebyl důvod tuto práci měnit. Vše se však rozplynulo coby pouhý sen, a jí kvůli hormonálním změnám způsobeným charakteristickým momentem v životě ženy a následným vykradením veškerých zásob ze školní kuchyně nezbývalo nic jiného, než: a) skončit v předčasném důchodu, nebo b) vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit práci novou. Z této myšlenky se jí zatemnilo před očima.
Plačíc se začala pomalu zvedat od stolu, když tu její nářek přehlušil zvláštní zvuk. Něco se roztrhlo. Otočila hlavu dolů přes rameno a její zděšený pohled dopadl na místo v oblasti hýždí, které nyní bylo zcela odkryté a skrz trhlinu v látce ukazovalo růžové spodní prádlo. To byla poslední kapka. Paní Kapustňáková, jejíž nervy byly za poslední týden dostatečně podrážděné, teď ještě nabyla představy, že přibrala a v zoufalém pláči se odbelhala k malé skříňce v ložnici. Chvíli šmátrala v polici a pod nahromaděnou vrstvou papírků od bonbónů našla, co hledala. S jehlou v ruce se jala zašívat mohutnou díru v kalhotách. Zašívala zašívala, a i přes oči plné slz se jí podařilo trhlinu zázračným způsobem bezchybně zalátat. Zmíněnému zázračnému způsobu se říká „zkušenost z mladých let“, neboť její matka vlastnila malou krejčovskou dílnu a dcerku od útlého dětství zasvěcovala do tajemství šití a střihů. Ve skrytu duše doufala, že dcera podnik převezme, nicméně, nebylo tomu tak. Ostatně, proč by si dělala život těžší, když může namísto věčného hrbení nad šicím strojem drbat s kolegyněmi o tom, jak je ta dnešní mládež údajně neschopná.
Paní Kapustňáková zdvihla džíny, blaženým pohledem si je prohlédla a usoudila, že šití vlastně vůbec není k zahození. Náhle jí došlo, že je to možná to co v situaci, do níž se dostala potřebuje. Poděkovala v duchu Bohu a mamince, vyřítila se z ložnice a hnána onou geniální myšlenkou, popadla telefon. Inzerátů, nabízejících místo švadleny bylo k jejímu velkému překvapení nepřeberné množství.
Záhy však narazila na vhodný inzerát. Nežije v Praze, nýbrž v Babici nad Svitavou, a v Brně, které je nejblíž, má ateliér jistý Bořivoj Sádlorád. To by mě zajímalo, jestli má fakt rád sádlo, pousmála se nad jeho příjmením paní Kapustňáková, jež by raději měla mluvit za sebe. Vytočila číslo pana Sádloráda. Během vteřiny hovor přijal a aniž Paní Kapustňáková stihla vydat jedinou hlásku, dolehlo k ní z opačného konce nesrozumitelné huhlání.
,,Panenkomarjasešlinámkonečněnovoušvadlenuamen,“ uslyšela z druhé strany.
Netušila, co na to říct. Napadlo ji, zda Bořivoj vůbec mluví česky.
,,Haló, slyšíme se?“
Uf, mluví česky.
,,Jo, jo,… objevila jsem váš inzerát a chtěla bych u vás pracovat.”
,,No sláva! A vaše ctěné jméno?”
,,Kapustňáková Zvonimíra.”
,,Výborně. Přijďte co nejdřív!”
Paní Kapustňáková se usmála, s trochou štěstí už může pomalu slavit úspěch.
Po vzájemné domluvě se následujícího dne zrána dostavila k Sádlorádově krejčovství, kde ji čekal zkušební den. V podniku již dvě švadleny popíjely ranní kávu a o něčem se zájmem diskutovaly. Paní Kapustňáková je chvíli pozorovala, pak otevřela dveře a hovor rázem utichl. Švadleny na ni zaskočeně zíraly. Že by je již tak časně ráno obtěžoval nějaký zákazník? Sledovaly každý její pohyb a úzkostlivě čekaly, co řekne. Neřekla nic, nestihla to. V mžiku do předsíně přiběhl Sádlorád, paní Kapustňákovou vesele přivítal, a nabídl jí šálek kávy. Paní Kapustňáková netrpělivě odmítne s tím, že kávu nepije a vůbec, chce už konečně usednout k šicímu stroji a něco dělat, neb ji jednodenní období nezaměstnanosti učinilo téměř duševně chorou, vezme-li v potaz, že nemá z čeho koupit kočce krmení, o vyúčtování za plyn nemluvě. Bůh ví, z jakého důvodu natolik lhala a neuvedla, že má na účtu nejméně dvacet tisíc korun z poslední výplaty.
Odložila si v předsíni kabát a posléze ji pan Sádlorád zavedl do šicími stroji a látkami zplavených prostor. V následujících několika okamžicích projevila paní Kapustňáková nadpozemský talent a ušila pánské triko za necelých dvacet minut, načež jí pan Sádlorád oznámil, že ji s okamžitou platností zaměstnává ve svém podniku. Splnila tak - alespoň z části - maminčino přání. Po stvrzení Sádlorádova rozhodnutí prostřednictvím podepsané pracovní smlouvy nastala v životě paní Kapustňákové opět harmonie. Od té doby šila divukrásné šaty, vydělávala a žila šťastně až navěky.