Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

Autor: Tereza Lukáčová

Nechce tu být. To je ti jasné již ve chvíli, kdy se na ni zadíváš poprvé.
Stojí v rohu místnosti se sklenkou vína v ruce. Dveřmi, které jsou přímo vedle ní, by mohla kdykoliv
odejít – a zdá se, že ji to už nejednou napadlo, soudě dle kradmých pohledů, které po nich občas
vrhá. Přesto však zůstává na místě jako přilepená.
Nejprve přemýšlíš, proč to neudělá. Proč se prostě neotočí a neodejde. Že by tvůj první odhad nebyl
správný? Možná doopravdy jen přišla na oslavu, aby se pobavila se svými přáteli… Jediný pohled na
ostatní přítomné tě však ujistí v jedné věci – ti lidé její přátelé nejsou.
Sleduješ ji dál. Ani ty si zdejší atmosféru příliš neužíváš. Tvojí prací je ovšem roznášet lidem všechny
ty přehnaně drahé nápoje, ne soudit jejich životní styl. Pravda, stejně to děláš, nemůžeš si pomoct.
Dělá ti potíže pochopit, že existuje část společnosti, která považuje luxusní večírky za každodenní
součást života, zatímco ty sotva žiješ od výplaty k výplatě.
Ona ale vypadá… jiná. Nedokážeš říct, co přesně tě na ní zaujalo, víš však naprosto jistě, že sem
nepatří, ne tak docela. Je jako kousek skládačky, který na prázdné místo zdánlivě perfektně zapadá,
jakmile ho ale přiložíš, zjistíš, že tam ve skutečnosti nepasuje.
Co tady ale pro všechno na světě dělá?
Odpověď se ti naskytne vzápětí. Jedna z dívek u stolu se k ní klopýtavě rozběhne a cosi jí vesele
švitoří do ucha. Ona nejprve trochu zaváhá, poté však s úsměvem zavrtí hlavou a něco blondýnce
odpoví. Můžeš jen hádat, co to je.
Ta blondýnka jako jediná působí jako opravdová přítelkyně. Už nepřemýšlíš ani vteřinu. Je jasné, že
právě ona ji sem dovedla.
Je pravda, že během té chvíle, co spolu mluví, se začne tvářit o něco veseleji. Jako by večírek
nepovažovala za úplnou ztrátu času. Možná se v ní mýlíš… Ty máš ovšem stále pocit, že je za tím něco
víc.
Sleduješ, jak pohledem vyprovází onu dívku zpět ke skupince u stolu. Ona sama se k nim ale
nepřipojí. Když se k nim však zjevně netouží přidat, proč z nich ještě tak dlouho nespouští pohled?
Vzápětí si to uvědomíš. Ve skutečnosti se k nim přidat touží.
Smutek se jí nyní v hnědých očích leskne tak zřetelně, až přemýšlíš, jak je možné, že ti to nedošlo dřív.
Zdá se, že už se ho ani nepokouší zakrýt. Neodvažuje se přijít k ostatním blíž, očima však zkoumá
jejich obličeje tak urputně, jako by doufala, že intenzita jejího pohledu je přiměje se otočit a
povšimnout si, že existuje.
Nefunguje to. Skupinka se uzavírá do stále užšího kroužku, kterého ona evidentně není součástí. Jen
jedinkrát jí v očích svitne naděje – to když se blondýnka, s níž předtím mluvila, otočí jejím směrem.
Podívá se na ni však jen letmo a doprovodí pohled jakýmsi omluvným úsměvem, načež se obrátí zpět.

Ona až příliš horlivým kývnutím hlavy dívku ujistí, že jí to nevadí. Pozvedne koutky úst, jako by se
snažila dokázat, jak moc se baví, přestože je sama. Ty si ovšem nemůžeš nevšimnout, jak moc naděje
v jejích očích pohasne, jakmile už se blondýnka nedívá.
,,Promiňte, můžu si objednat?“ vyruší tě muž, který nepochybně také patří ke skupince u stolu. Lehce
sebou trhneš, neubráníš se tomu. Jak dlouho už ji takhle sleduješ? Zatímco zákazníka překotně
ujišťuješ, že samozřejmě může, pohled ti znovu zabloudí jejím směrem.
Vzpamatuj se, přikážeš si v duchu během otevírání nové lahve šampaňského. Téměř bezmyšlenkovitě
přijmeš od muže peníze. Kdyby tě v tu chvíli chtěl okrást, ani by se nemusel příliš namáhat. To ale lidé
jako on zapotřebí nemají – vždyť ten muž má nejspíš právě teď v kapsách saka víc peněz než ty na
účtě.
Vzpamatuj se, přikážeš si znovu. Přesto se však už za několik minut opět nachytáš, jak ji pozoruješ.
To se za celou tu dobu vůbec nepohnula? Jediný rozdíl vidíš v tom, že její sklenka vína už je napůl
prázdná a ten náznak úsměvu, který takovou dobu udržovala přinejmenším silou vůle, už z její tváře
dávno vyprchal.
Takhle to dál nejde. Rozhodneš se, že ji musíš vysvobodit. Tvé nohy se téměř samovolně dají do
pohybu.
,,Na večírcích se lidé obvykle baví,“ poznamenáš, když se k ní konečně přiblížíš. Je to lež – a ona to ví.
Přimhouří oči, koutky úst u toho však nepatrně pozvedne. ,,Zřejmě chodíte na jiné večírky než já.“
,,Zřejmě,“ přitakáš s lehce pobaveným podtónem v hlase – dobrovolně by tě na podobnou akci nikdo
nedostal. Něco ti ale říká, že to ona tuší také. ,,Jak je tedy možné, že vy se nebavíte?“
Otevře pusu, snad ve snaze přijít s nějakou pohotovou odpovědí, žádná slova ven ovšem nevyjdou.
Vrhne proto jediný poněkud rozpačitý pohled k oné skupince, ke které tak trochu patří a trochu zase
ne, než oči sklopí. To je jediné vysvětlení, které potřebuješ. Tušíš, že tvá teorie byla pravdivá.
Překvapí tě však, jak málo ti na tom záleží. Nezáleží ti na jejích povrchních přátelích, dokonce ti
nezáleží ani na tom, za jak dlouho vlastně končí tvoje směna. To jediné, na čem ti nyní doopravdy
záleží, je rozveselit ji.
,,Pojďme pryč,“ navrhneš.
A ona přikývne.