Autor: Adéla Rožnovjáková

Lidé jsou závislí na dobrotě ostatních.
Právě tato slova se honila hlavou dívce v moment, kdy stanula v oslepující záři reflektorů.
Ve své podstatě jsme ji každý vydán během své dočasné existence na milost, ať už si to uvědomujeme či nikoliv.
Zde na jevišti nebyl prostor pro strach, nebyla zde ani pravá chvíle pro nejistotu a přesto to byly právě tyto dvě zrádné emoce, které se v jejím křehkém srdci uvelebily s největším potěšením a zároveň troufalostí. Právě kvůli těmto dvěma důvěrně známým společníkům se jí nyní zdálo, jako by byla pod žhnoucími světly dopadajícími na její napjaté tělo jako v pasti bez možnosti útěku. Jako by dávala na odiv celému širému světu každou svou slabinu, každý svůj nedostatek, všechno to u čeho se dlouhou dobu obávala, že z ní dělá člověka méně hodného lásky, ba dokonce žití samotného.
Zcela cizí osoby, které tvořily její publikum, měly nyní v rukou pomyslné niťky připevněné k jejím vratkým nohám, za které stačilo jen nedopatřením špatně zatáhnout a už by se ocitla pokořeně v prachu na kolenou. Dávno byly hluboko pohřbeny chvíle během tohoto překrásného večera, kdy vrhala žíznivé pohledy k pódiu a říkala si jaké by to bylo, kdyby se všechna ta těžká práce vyplatila a lidé ocenili kus její odhalené nedokonalé duše. Pravda, velký rozdíl je mezi realitou a pouhou představou. Iluze vám neublíží ani ve vás nezanechá těžce se hojící šrámy, které si v sobě můžete nést celá dlouhá léta. Ve scénářích ve vaší hlavě máte hlavní slovo i roli pouze vy, ne nikdo jiný. Vše máte pod kontrolou. Nic se nemůže pokazit. Za to právě teď stačila něčí jediná zlovolná touha k tomu, aby rozmetala všechnu dívčinu snahu zůstat silnou.
Slabě plápolajícíma očima, ve kterých se skrývala hodná dávka narůstající úzkosti, klouzala od jedné neznámé tváře k druhé až do chvíle, kdy se v nekonečném moři, ve kterém hrozilo, že se samotná utopí, objevil záchranný bod v podobě klidného, povzbuzujícího úsměvu. Chlapec jehož přítomnost ji doprovázela po celou její strmou cestu až sem. Kdesi hluboko uvnitř jí bylo jasné, že to je právě on, kdo si je více než vědom toho, jak se nyní cítí. Přesto ji však neběžel na pomoc jako rytíř v blyštící se zbroji z pohádky. Místo toho jí svým vlastním jedinečným způsobem v tichosti a konejšivě říkal, že v ní věří. “Všechno bude v pořádku. Vím, že jsi schopná tohle zvládnout.” Vždycky to tak bylo. Nechtěl být někým na kom by měla být závislá. Nechtěl jí dávat pocit, jakoby ve svém životě měla nechávat rozhodnutí na ostatních. Chtěl být někdo, kdo ji nechává jít svou vlastní cestou, na které si s trochou štěstí uvědomí svou vlastní hodnotu a sílu. A za to mu nemohla být vděčnější.
S nově nalezeným klidem se opět otočí k davu. Nádech. Výdech. První děkovná slova padnou z jejích útlých rtů. Všechny její obavy schovány za sebevědomou maskou.
Je zvláštní jak dokáže jeden jediný člověk ovlivnit život někoho druhého.
Jak mu prostým pohledem vlije do žil potřebnou odvahu a zažehne dávno ztracený plamen vášně, kterou nedokáže nahradit nic jiného. Bez ní je každý den stejně šedivým a ponurým. Bez ní přestáváme doufat v lepší budoucnost a necháváme se strhnout proudem nekončící melancholie.
Nikdo nemůže v tomto světě přežít sám. K tomu nejsme určeni. Takovým způsobem nemůžeme být dlouhodobě šťastní.
Tato slova se vkradla dívce do podvědomí, když s pugetem květin konečně opustila své místo na výsluní a odebrala se zpět do publika, kde na ni čekal její drahý přítel.
“Já věděl, že zazáříš.” obdaří ji ihned několika překrásnými slovy a ve stejnou chvíli ji položí konejšivě dlaň na záda.
Jen letmý, až bolestně jemný dotek, který zapříčiní, že z jejích očí začnou kanout první slzy, které se během sekundy změní v nezastavitelný vodopád.
“Děkuju.” zavzlyká ženský hlásek slabě.
Stejně zvláštní je, jak vás dokáže jedno téměř nepostřehnutelné gesto od téhož člověka zlomit. Odhalit všechny pravé pocity, které se schovávají ve vašem bolavém srdci.
Je to snad proto, že se s nimi cítíte bezpečně? Že si v jejich blízkosti dovolíte věřit tomu, že ve vaší nedokonalosti neuvidí chybu hodnou odsouzení? Kdo ví.
Ona sama se neodvažovala tento cit jakkoliv pojmenovat. Místo toho jej nechala, ať si ji přivine do hřejivého něžného objetí, před kterým ještě nedávno tvrdohlavě uhýbala, obávající se toho, čemu všemu by v ní mohl být vdechnut život.
“Takže toho nelituješ?”
Dívka se již zmohla jen na souhlasné kývnutí, které však chlapci bohatě stačilo.
Kdysi se mu svěřila, že by si přála žít život tak, aby na jeho konci neměla žádné výčitky a právě teď se tomuto svému snu cítila nejblíže.
Jen díky tomu, že se s ní podělil o trochu své laskavosti.