Autor: Klára Müllerová

Stojím na vlakovém nádraží s poloprázdným batohem a hlavou plnou nadšeného očekávání.
Koukám na tabuli odjezdů. Vlak směr Pardubice odjíždí za 5 minut.
Dobíhám na nástupiště v minutu odjezdu vlaku, v ruce svírám jízdenku na konečnou, ale
jsem připravená vystoupit kdekoliv, kde se mé srdce rozbuší o trochu rychleji. Při vstupu do
vlaku si všimnu volného místa u okénka, zrychlím s nadšením, avšak bez hamižnosti krok.
Zbožňuji jízdy vlakem a to hlavně u otevřeného okénka. Mohla bych být, jako ostatní,
ponořena v knize, obrazovce, rozhovoru či spánku. Ale já se mnohem raději topím v
ubíhající krajině. Nemyslete si, že jen pozoruji okolí, já ho musím i cítit.
Tak se teď opět vykláním z vlakového okénka. Vlak se začíná rozjíždět a čím rychleji jede,
tím více si vítr pohrává s mými vlasy. Vidím město, město mně milé, ale o to milejší, že ho
teď opouštím. Děti u přejezdu, co radostně křičí a mávají. Zamávám zpátky. Ach, jak miluju
vítr ve vlasech a dětskou radost.
Vlak projíždí tunelem a já si uvědomuji krásu té obávané královny noci. Miluji vítr, dětskou
radost a tmu.
Teď projíždíme jehličnatým lesem. Vůně stromů, srna, která s obavami rychle utíká a
Slunce, co celou scénu prozařuje. Zbožňuji vítr, radost, tmu a klidnou atmosféru lesa.
Les se změnil v louku, nádhernou louku, plnou rozkvetlých květů a motýlů. Miluji vítr, radost
a celou přírodu, ale…
„Dobrý den!“
Moc bych chtěla odpovědět, ale překvapením jsem ztratila slova.
„Nebo spíš ahoj, já jsem Jirka,“ podával mi ruku modrooký cizinec z vedlejšího okénka.
„Těší mě, Bára.“
Po seznámení se s Jirkou začala cesta utíkat ještě rychleji. Mluvili jsme o tom, jak máme
rádi jízdy vlakem, o topení se v kráse krajiny a o lásce k přírodě. Bála jsem se, aby snad
nebylo slyšet rychlé bušení mého srdce, které jakoby se snažilo přehlušit ten milý rozhovor.
Mluvili jsme o větru ve vlasech, radosti, tmě, Slunci a... lásce.
„Říkala jsi, že ještě nevíš, kam jedeš. Nechtěla bys.. třeba… jet až na konečnou?“ řekl velmi
nesměle milý Jirka z Pardubic.
Mé srdce se rozbušilo ještě víc, zamotala se mi hlava a začalo podivně šimrat v břiše.
„Ne! Vlastně...vlastně vystupuju tady!“ vykřikla jsem necitlivě a spěšně uchopila svůj batoh a
vyběhla ze zastaveného vlaku ven na neznámé nástupiště. Už jsem jen zahlédla smutný
pohled pomněnkových očí. Já jsem také pocítila drobný záchvěv smutku, ale především
obrovskou úlevu.
Miluji vítr ve vlasech, dětskou radost, tmu, Slunce, cesty do neznáma, celou přírodu, ale
bojím se motýlů. Natož, když mi poletují v břiše.