Autor: Alžběta Poláčková

Vdechla těžký vzduch provoněný podzimním listím a vzhlédla k temnému nebi, po kterém se valily
obrovské mraky jako nějaké zámořské koráby. „Bude pršet,“ zašeptala zastřeným hlasem někam do
prostoru ztichlého náměstí. Pousmála se, když zjistila, že to neznělo vůbec vystrašeně. Jako by v té
větě zaznívala… „Bude pršet,“ zopakovala zřetelněji s pohledem upřeným na sošku kudrnatého
andělíčka sedícího na sloupku uprostřed vyschlé kašny. Na zlomek vteřiny měla pocit, že jí věnoval
úsměv plný těžko skrývané ironie, ale když se na něj zadívala podruhé, nepostřehla nic neobvyklého.
Oči upíral trochu stydlivě k drobným nožkám, rtíky sešpulené v přemýšlivém výrazu.
Andílek jí připadal zvláštní. Chyběly mu obvyklé zakulacené rysy, které baroko svým nebeským
poslům dávalo tak rádo do vínku. Byl vytáhlý a celý působil dost strnule. Jako by ho někdo vytesal
z kamene. ‚Ale on ho někdo vytesal z kamene,‘ opravila se v duchu a pak nahlas dodala: „Bude pršet.“
Teď už si byla jistá. To podivné rozechvění, které pociťovala, když vyslovovala tuto větu, nebyl strach.
Byla to naděje. Naděje, že přijde déšť a vezme s sebou všechnu tu špínu, že zůstane jen ona a nikdo
jiný. Naděje, která se vám rozlije celým tělem a chtě nechtě se musíte usmát, protože jinak to prostě
nejde. A tak se usmála. Nejdřív jen váhavě a potom celé náměstí zaplnil její upřímný smích. Najednou
se zarazila. Čemu se tady vlastně směje? Neměla by se bát? Je samotná na druhém konci města, kde
to vůbec nezná, už je skoro tma… „A bude pršet,“ polkla naprázdno. Oblohu prořízl ostrý záblesk
světla. Zahřmělo. Dunění přerušilo poslední ozvěny jejího bláznivého smíchu, které se ukrývaly ve
výklencích oprýskaných domů, ve spárách mezi dlažbou, v očích černého kocoura a v srdci malého
andělíčka, kterému už na rtech opět pohrával jemný, sotva znatelný, úsměv.
Na dláždění dopadly s tichým pleskotem první kapky přicházejícího deště. Zmateně se rozhlédla
kolem sebe. Kam se má schovat? Mokré vlasy se jí lepily na bledou tvář a podtrhovaly pocit bezmoci,
který se jí začínal zmocňovat. „Slečno?“ Zprudka se otočila za hlasem, až se kolem rozletěly kapičky
vody. „Co je?“ vyletělo z ní přeskakujícím hlasem dřív, než se stihla zarazit a zkoumavě si prohlížela
malého chlapce v černých kalhotách a plandavé větrovce, která mu mohla být o dobrá dvě čísla větší.
V pravé ruce svíral rukojeť velkého deštníku. „Slečno, jen jsem si říkal, že když tak prší, možná byste
ocenila…“ nechal nedokončenou větu viset ve vzduchu. Zpod rozcuchané hřívy vlasů se do ní
zabodávaly dvě tmavé oči, ve kterých ale po dětské bezelstnosti nezbylo ani stopy. Mísila se v nich
jen laskavost s ironií. S celým mořem ironie. Najednou jí došlo, proč je jí tak povědomý. Vždyť vypadal
jako ten andělíček z vyschlé kašny! A to, že na sobě měl normální oblečení, a ne plátno omotané
kolem beder, na tom nic neměnilo! Už, už se chtěla otočit ke kašně, aby si svůj postřeh mohla ověřit,
ale zarazil ji výkřik. „Ne!“ Chlapec zavrtěl rozhodně hlavou. „Ne,“ zopakoval potom, i když už stála
klidně. „Proč ne?“ zeptala se směsicí překvapení a zvědavosti. Bylo to tolik neskutečné, že se
nedokázala bát. „Protože proto,“ pokrčil rameny a vtiskl jí do dlaně rukojeť deštníku. Zmateně
potřásla hlavou. „To je pro tebe. Teda pro Vás, jestli chcete,“ dodal, jako by se tím všechno
vysvětlovalo. „To nemůžu přijmout. Když mi ho dáš zmokneš zase ty.“ „Jen si ho nechte, slečno. Pro
mě je voda život, ale jak se na Vás tak koukám,” poťouchle se usmál, „vy to máte přesně naopak.
Vždyť vypadáte jako zmoklá slepice.“
Na chvilku strnula neschopná vypravit ze sebe jediné slovo, ale pak se jí tvář roztáhla do širokého
úsměvu. Uvědomila si totiž, že přesně tak nějak musí vypadat. Po dobu rozhovoru déšť přestala
vnímat, ale teď cítila, že má kabát nacucaný vodou jako houbu a zbytek oblečení také nebyl ušetřen.
Celkový dojem podtrhovala řasenka, která jí spolu s kapkami deště stékala po tváři a nechávala za
sebou černou klikatou cestičku. „Nekoukejte tak na mě. A ten deštník si klidně můžete otevřít,“
navrhl jakoby mimochodem. „Bude to fungovat daleko líp, tím si buďte jistá.“ Po tvářích se jí rozlila
červeň, ale poslechla ho a rozevřela deštník. „Děkuju. Opravdu ti nebude chybět?“ vymáčkla ze sebe

nakonec přiškrceným hlasem. „Jasně, že ne. Bych Vám ho jinak nedával. A když půjdete tudy,“ ukázal
na širší ulici osvětlenou několika lampami, „dovede vás to až na větší náměstí, kde jezdí tramvaje.
Nasedněte na čtyřku, ta vás zaveze do centra a pak už, předpokládám, trefíte.“ Zaraženě na něj zírala.
„Jak…?“ Nenechal ji domluvit. „Se mějte hezky, slečno.“ Usmál se na ni křivým úsměvem a dřív, než
se stihla vzpamatovat, zmizel v dešti.
Chvíli tam jen tak stála, jako by jí ta situace pořád nedocházela. Jak mohl vědět...? Najednou si všimla
něčeho bílého, co se válelo v místě, kde předtím stál ten kluk. Třeba mu to vypadlo, třeba by ho ještě
dostihla, aby mu to mohla vrátit a poděkovala by mu. Shýbla se, aby to zvedla, ale nakonec zůstala
jen překvapeně stát. Na zemi leželo bílé pírko, ale i když lilo jako z konve, bylo úplně suché. A pak jí to
došlo. Bílé pírko. Pírko z křídel jejího anděla.