Autor: Tomáš Johaník

Bledá tvář natočená k oblakům. Podařilo se jim zakrýt slunce, ukrást naději a uvrhnou mysl do stínu.
Bledá dívka uprostřed louky celé zahalené ve stínu mraků, brečí. Tiše brečí a neví ani proč, neví jak
dlouho a neví, jestli to někdy přestane. Ta dívka věří. Tiše věří, že je to jen sen, věří tomu, že za těmi
mraky, které z ní vysávají štěstí a možná je pomalými tahy štětcem namalovala ona sama,
nenápadně, aby ji nikdo neviděl, je slunce. Chce natáhnout ruku a jenom trochu, na malý zlomek
času, který na tom příšerném místě strávila, odsunout mraky a vidět den. Ta dívka se nemůže
pohnout, nemůže vzdorovat, nemůže volat o pomoc. „Proč zrovna já?“ ptá se sama sebe. Proč já.

Ve stejný čas na jiném místě

Probudil jsem se. Pohlédl jsem z okna a slyšel jsem, jak vločky potichoučku dopadají na zem. Jak
sladký je ten hlas, jak smutný je ten hlas a jak živý. Na chvíli jsem se stal vločkou, cítil jsem je. „Jak
krásně zpíváte!“ Bez odpovědi. Ležel jsem na zemi a doufal, že vím, ke komu patřím. Zpíval jsem
s vločkami, zpívala i okolní zvěř, zpívali i stromy a půda, která je živí. Jen jeden nezpíval. Slyšel jsem
tiché vzlyky, ale nevěděl odkud, slyšel jsem vzlyky a cítil slzu projíždějící po mé tváři.

Ve stejný čas na louce, kterou namalovala její mysl.

A pak to uslyšela. Někde v dáli. Věděla, že by tam nikdy nemohla dojít, ale cítila smutek, který obíhal
v jejím těle a ruce se jí probudily k životu. Dívka prohlížející si své ruce, uprostřed louky zastíněné
mraky, které jí nikdy nedají pokoj. Možná by chtěla zemřít, ztratit se, zmizet, ale teď cítí
zodpovědnost. Cítí, že se vzepře osudu, který jí nedovolí nic víc než jen nehybně sedět ve stínu a
prohlížet si toho zpívajícího chlapce. Potom uslyšela kapku, slzu nebo také něco úplně jiného, jak to
někde v dáli, kam by ani ve snu nedošla, dopadá na půdu, která živí zpívající stromy. Celá zem se
třásla a tichá dívka ucítila, že může konečně utéct, že může konečně zpívat a že může konečně
pochopit, co je radost. Svoboda

Ve stejný čas mezi zpívajícími vločkami, stromy a půdou, která je živí.
Ta slza dopadla až na zem a já v tu chvíli viděl, jak mraky, které namalovala něčí mysl, mizí. Viděl
jsem slunce a konečně jsem mohl pochopit. Vydal jsem se za tím hlasem, vydal jsem se za tou
dívkou. Křičí, aby ji všichni slyšeli.

Ve stejný čas na místě, které je spojilo

Když jsem ji zase viděl už nekřičela. Viděl jsem tu tvář, o které by někdo, kdo nezpívá vločkám řekl, že
nic neříká, ale já to slyšel, viděl, cítil. Z té dívky, jejíž hlas jsem slyšel jen jednou a už nikdy více
neuslyším, zářilo světlo, které mě oslepovalo, ale já se stejně díval přímo do jejích očí. Teď jsem
kompletní.