Autor: Klára Soukupová

Dlouhé prsty chladu se pomalu zmocňovaly křehkého těla, přesto rudá barva nejistoty vnímání neopouštěla tvář a nedávala nikomu šanci poodhalit původní záměr. S každým pohybem se rozvlnila hladina vody a v okolní tmě odrážela jen mdlé záblesky v místech, kam nedopadal stín stromů. Nebeské plameny se dnes ani neobtěžovaly jediným pohledem dolů a celé plátno noci přenechaly jedinému ohni, který se líně skláněl blízko obzoru. Pocity byly relativní a zůstávaly stát v polovině cesty k nekončícímu vesmíru. Jako kdyby tvořily svůj vlastní svět mezi nebem a zemí.

I čas, jinak nekompromisně prchající, se zastavil a posadil se ke břehu. Barvy se daly na ústup, a tak celou scenérii převzaly do rukou odstíny černé, které s neochotou připouštěly půlnoční modř. Jeden by nedokázal uvěřit, že za pár hodin vyjde slunce, a tak se stal přítomný okamžik jedinou jistotou celého nekonečna.

Oči těžko přivykaly té temnotě, proto když zrak opět spočinul na okraji jezera, sám sebe jsem byl nucen se ptát, zda postava, která si v něm máčela nohy, nebyla jen naivním snem. Vlnky rychle běhaly a odrážely nepodařené pokusy prozářit svět. A pak pomaleji a pomaleji, až svůj závod vzdaly úplně. Už nebyl nikdo, kdo by je povzbudil, jen noc a tichá představa bytosti, která v ní utonula.

To, když s ránem začala z hladiny stoupat mlha, věděl jsem, že se i silueta dívky vydala do světa pocitů. A tam si přečte mou úzkostnou nejistotu z chvil, když jsem se díval, jak do něj odchází.