Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

Autor: Klára Mariánková

„Proč se tváříš tak kysele?"

Slyšel sametový hlas skoro vedle svého ucha, a tak pomalu obrátil hlavu. Hleděl do kouřově šedých očí neobyčejně krásné mladé dívky.

„Kysele?" povytáhl vzhůru jeden koutek úst. Jeho, jindy kamenný, výraz změkl.

„Jo, jako citron," zasmála se.

 Jak jen zbožňoval její smích, zněl v něm zpěv ptáků s rajskou hudbou v jednom. Dal by všechno za to, aby byl tím posledním zvukem, jaký kdy uslyší.

„Citron," šeptl tiše. Nikdy to ovoce neměl rád. Bylo na něj příliš kyselé, v jeho životě měla dlouho své místo jen hořkost.

Kyselost citronu pro něj vždy symbolizovala nový začátek. Letní osvěžení, větřík ve vlasech, úsměv na tváři, lásku, štěstí a pohodu. Tak si ho pamatoval, jako cosi veselého.

Jak s postupem času zjistil, že láska bolí, štěstí je jen prchavé a nikdy nepřetrvává dlouho, úsměvy bývají falešné, pohodu nahrazuje stres a po létě nadchází podzim, citron se mu odcizil.

Dlouho alkoholem dobrovolně rozežíral své tělo, až nahrazoval krev v žilách, snažil si nikotinem prožrat plíce.

Neviděl smysl života, a tak se jím jen marně potácel jako oživlá mrtvola bez vlastního smýšlení. Pokud zrovna nebyl v práci, zapíjel v baru každou osobu, o kterou přišel, každou situaci, která v něm zanechala jizvu.

Nejdříve od něj odešla žena jeho snů. Ze slibů se stala planá slova a z věrnosti pojem bez významu. Potom mu dceru vzala zákeřná nemoc a on to mohl jen bezmocně sledovat.

Byl naprosto sám a ztracený. Ženám se vyhýbal, pohled na děti mu rval srdce z těla. Často toužil prodat firmu a zmizet někam mimo společnost, kde by se mohl upít k smrti.

Na citron ani nepomyslel dlouhá léta.

A pak poznal ji. Pracovala u něj ve firmě jako asistentka zástupce. Zpočátku ji příliš nevídal, ale byly to drobné náhody, které je sváděly stále častěji dohromady.

Měla ty nejkrásnější oči, zářivý úsměv a upřímnou tvář. To ona v něm znovu probudila všechny ty pocity, o které se připravil.

Nejdříve ho to děsilo, snažil se jí vyhýbat a bál se každé konverzace s ní. Láska pro něj symbolizovala bolest, navíc byla proti němu tak moc mladá.

Přesto ji toho osudného večera nenechal stát v dešti venku a nabídl jí deštník. Tehdy ještě nevěděl, jak moc to obrátí jeho život k lepšímu. 

„Je ti něco?" dotkla se lehce jeho ramene, jako by se bála vyrušit ho z rozjímání.

„Ne," usmál se. „Jen jsem myslel na to, jak moc tě miluju," vztáhl hrubou ruku a pohladil ji po tváři. Rty přiblížil k těm jejím. Vlasy, ve kterých nedávno odhalil první šediny, mu spadly do čela.

S láskou mu je odhrnula a něžně spojila jejich rty v jedno.

„Já tebe přece taky," zamumlala a políbila ho znovu, nakonec se ale odtrhla. „Měl bys jít, víš, že máš tu schůzku s klientem," odstoupila od něj, aby mu podala vyžehlenou košili.

„Vůbec se mi nikam nechce," postěžoval si, ale košili si s vděčným úsměvem převzal.

Odešel se do ložnice upravit a o chvíli později vyšel ven v šedém saku a s vlasy pečlivě vyčesanými nahoru.

„Jak vypadám?" roztáhl ruce, aby mohla posoudit.

„Skvěle, jako vždy," mrkla na něj a on se rozzářil.

„Budu doma, jak nejdřív budu moct," slíbil jí a vyšel ze dveří jejich luxusního bytu.

Když se o pár hodin později vracel domů, na tváři mu vězel úsměv a v jedné ruce držel síťku s citrony.

„Jsem doma," zavolal a zamířil rovnou do kuchyně.

„Konečně," vynořila se z hloubi apartmánu a políbila ho na přivítanou. „Už jsem myslela, že ti obchod nevyšel," zašeptala mu do rtů.

„Dáš si limonádu?" šeptl nazpět a laškovně ji kousl do spodního rtu.

„Domnívala jsem se, že citrony nemáš rád," nakrčila obočí, když spatřila síťku.

„Neměl jsem," přikývl. „Ale díky tobě už ano," zamumlal a znovu ji políbil.

Nyní už věděl, že to ona je jeho nový začátek, letní větřík ve vlasech, láska, štěstí, pohoda i úsměv.

Ona byla jeho citron.