Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (Počet hlasů: 0)

Autorka: Klára Klocová

,,Slyšela jsi to?“
,,Co?“
Anabel zvedla hlavu od chlebového těsta a utřela si špinavé ruce do už tak špinavé zástěry.
Příliš jí nezajímalo, co by mělo být tak moc hodno její pozornosti, přeci jen chléb byl ze své podstaty živá bytost, která si zasluhovala maximum péče a pozornosti, ale Lila se tím nenechala odradit. Naopak její touha sdělit jí novinu ještě narostla.
,,Ty to vážně nevíš?“ vyhrkal mladší dívka překvapeně a k podtržení dojmu pootevřela ústa.
Měla by se dát na herectví, pomyslela si Anabel a nezaujatě pokrčila rameny. ,,Měla bych? Co mě je po tom, co se děje někde venku, když můj život stojí na tom, co se děje tady uvnitř.“ Rukou obsáhla celou pekárnu, pece, díže na těsto a svůj nejnovější chlebový poklad, který se hřál v jejích dlaních, vše dokonalé tak, jak to sama stvořila.
,,Tohle by tě mělo zajímat.
Přijede král a bude potřeba spousta toho tvého ,,života uvnitř“. Lord se určitě pokusí krále oslnit něčím zcela báječným.“
,,Podle toho, co jsme slyšela o královském dvoře to bude mít dost těžké,“ ušklíbla se a přisypala do těsta své oblíbené koření s koriandrem a drcenými slunečnicovými a lněnými semínky.
Lila se zahihňala. ,,Ale on chce předvést tebe hlupáčku.“
,,Mě?“ vyjekla a málem nádobku s kořením převrhla.
,,A koho jiného? Mít na svém panství nejlepší pekařku v zemi něco znamená. A to něco se bude lordovi moc hodit.
Jen mě mrzí, že to neuvidím.“ Teatrálně si povzdechla a lišácky na ni mrkla.
Herečka.
Lilu ani v nejmenším nemrzelo, že tu na králův příjezd nebude. Odjížděla na východ ,,hledat více štěstí“, jak tomu nesmyslu sama říkala. Jak by mohla právě tam najít štěstí? Vždyť je tam jen písek a kočovné kmeny. Lila, tak zranitelná ve své dětské naivitě tam nepřežije ani den. Bylo ale marné jí cokoliv rozmlouvat. Rozhodla se.
,,Víš, co je tom ale mnohem zajímavější? Přijede nový král, princ Edward, tedy teď už král. Jeho otce nedávno ranila mrtvice. A kdo by se taky divil, když…
Anabel je ti něco?“
Anabel se křečovitě chytila stolu, aby neupadla. Mouka se rozsypala všude kolem a vytvořila miniaturní kopii počasí před pekárnou.
,,Ří..říkala jsi princ Edward?“
,,Teď už král Belly. Edward je král.“ Dívčiny veselé oči posmutněli.
,,Bohové,“ zašeptala. V myšlenkách se ocitla na jiném místě, v jiném čase a snad i v jiném životě. Tak dávno…
Myslela si, že zapomněla.
Mýlila se.

,,Já jsem princ! A ty mě musíš poslouchat!“ rozkřikl se malý chlapec a vzpurně dupl nožkou v od sněhu zamazané holínce.
Stará žena se zamračila a zapřela si omoučené ruce v bok. ,,I kdybys byl samotná arcikněžna ze Salvie, nedostal bys ode mě ani drobeček. Do mojí kuchyně děti nesmí.“
,,Ale ona tu je!“ žaloval chlapec a měřil si dívku, tiše vykrajujíc cukrové panáčky, zlým pohledem.
Dívka zvedla hlavu a vytřeštila oči nejdřív na vzteklého chlapce a pak na stařenku. ,,Babi?“
,,To nic drahoušku. Ten klučina se tu nějak moc rozkřikuje.“
Byla tak drobná, že se ani nemusela moc ohýbat, aby chlapci pohlédla do vzteklých očí. ,,Kdybys mě slušně poprosil, dala bych ti klidně i dva kousky cukroví.
Takhle ale odejdeš s prázdnou.“
Chlapcův ret se zachvěl a oči se mu zatřpytili slzami. ,,Jsem princ. A tohle tě bude moc mrzet ty…čarodějnice. Tebe i tu holku.“ Pak se otočil a vyběhl ven na zasněženou ulici.
,,Anabel, pojď ke mně holčičko.“
Když došla až k ní všimla si, že ve stařenčiných očí se lesknou slzy.
,,Nikdy nesmíš zapomenout, že pokud něco chceš, musíš pro to něco udělat. Činy jsou silnější než slova. A na lásku je čas vždycky.
Budeš si to pamatovat?“
,,Budu babičko, budu.“

O pár dnů později přišli muži v černých hábitech a babičku odvedli. Prý za čarodějnictví. Že pekelnými kejklemi dělala pečivo chutnější a cukroví sladší, aby lidé chtěli víc a víc.
Na rozkaz královny, pak babičku přivlekli na hranici a upálili ji.
Tehdy Anabel plakala tak moc, až jí žádné slzy nezbyly.
Zbyl jen žal a touha po pomstě.

V pekárně bylo rušno.
Pohybovalo se tu tak desetkrát více lidí, než obvykle a všichni měli něco na práci. Na zevlování nezbýval čas.
Kvůli králi a královně se sem sjela početná skupina urozených hostů, kteří jako pejsci přiběhli všude, kde byl král.
A všichni ti hosté chtěli jíst.
Peklo se ohromné množství koláčů, rohlíčků, vdolečků a placek. Pekli se dorty a zákusky. A pekl se chléb. Ohromné množství chleba. Tak velké, že si už Anabel nemohla dovolit pracovat na každém z nich. Přeci jen jednou byla vedoucí pekárny a podle toho se musela zařídit.
,,Belly! Belly!
Král přijel! Pojď se honem podívat!“
Na to že byla Lila spíš nepohyblivý typ, po kuchyni tančila s grácií labutě. Ať se to zdálo nemožné, prošla davem během okamžiku a očí jí hrály vzrušením. ,,Pojď honem! Už tu brzy budou!
A vy ostatní zpátky do práce!“

Venkovní vzduch byl chladný a štípal do tváří, až byly rudé jako jablíčka.
Anabel podupávala v poloroztátém sněhu a snažila se nepodlehnout všeobecnému vzrušení, které se šířilo jako nakažlivá choroba.
A pak uslyšeli zvuky kopyt.
Dav, který vylezl ven z okolních domů, začal provolávat slávu.
Vzápětí ze zatáčky vyjel rudý kočár s královským znakem na dveřích. Kolem něj jelo několik po zuby ozbrojených jezdců na bílých koních. Stejní koně, také kočár táhly.
Volání davu zesílilo a změnilo se v ohlušující ryk.
Anabel se protáhla mezi lidmi v přední řadě, které ráznými šťouchanci usměrňovala městská hlídka, a přes tlusté kočárové sklo spatřila svoji noční můru.
Princ, nyní král Edward na ni pohlédl a jejich oči se setkaly.
Anabel ztuhla hrůzou.
On však jen zamrkal a pohlédl stranou.
Nepoznal dívku, které ten zimní večer zničil život.

,,Zdrží se jenom dneska a pak zase pojedou dál. Je to jen taková úřednická formalita, a tak to chtějí mít co nejrychleji z krku.
Lord Orlig byl velmi mrzutý, když se to dozvěděl.“
Anabel zaryla prsty do chlebového těsta. Co je mi po náladách lorda Orliga, když na hradě sedící člověk, který zavraždil oji babičku?
Vždycky je čas na lásku. I když už jsem na ni málem zapomněla.
Babička jí, co si pamatovala, nahrazovala rodinu. Byla její matkou, otcem i sestrou. Byla její oporou ve chvílích, kdy se bála nebo byla smutná.
Snažila jsem se zapomenout. Na ni, na to, co bylo před mojí pekárnou.
Nešlo to. A možná je to dobře. Babička si nezasloužila, aby na ni všichni zapomněli.
A taky že nezapomenou.
Chlebové těsto pod jejíma rukama měklo a měnilo se v kompaktní hmotu, pevnou a kouzelnou. Nechala se opájet jeho vůní.
A přemýšlela.
Nad tím, co měla a co získala. Nad tím, čím byla a kým se stala. A vždycky jí vyšla sejná odpověď.
Činy jsou silnější než slova.
Edward musel zaplatit za babiččin život. Celá jeho zkažená generace musela platit za své skutky.
Těsto bylo měkké a vláčné.
Je čas na koření.

,,Belly pospěš, nebo to nestihneš!“
Lila nervózně zaklepala podpatkem velké zimní boty a netrpělivě na ni mávla. ,,Král čeká na chléb od nejlepší pekařka království.“
Anabel si urovnala nově naškrobenou zástěrku a zhluboka se nadechla.
Na ošatce, kterou nesla v ruce byl bochník čerstvě upečeného chleba a tři ukrojené krajíce.
Pro krále, královnu a jejich ochutnávače.
Lila byla připravena na cestu. V kožíšku a pletené čepici vypadala trochu legračně, Anabeliny oči přesto zalily slzy.
Přistoupila k ní a pevně ji objela. ,,Budeš mi chybět. Hrozně moc. Dávej na sebe pozor Lily.“
,,Ty taky.“
Ještě chvíli tak setrvaly, než se Lila odtáhla a usmála se na ni. ,,Už běž. Nenech krále čekat.“

Hodovní síň byla plná lidí, jejichž nedočkavé pohledy jí okamžitě zaměřily, jakmile vstoupila do síně. Většina z nich ji ještě nikdy neviděla a v jejich očích hrála zvědavost, info@face2art.cz a i jistá dávka podezření.
Nevšímala si jich, kráčela pomalu, obřadně.
Chléb nesla ve výšce prsou, aby na něj všichni viděli.
Král se na trůnu netrpělivě zavrtěl. ,,Pohni sebou děvče. Nemáme na tebe celou noc.“
Nezměnil se. Stále je hrubý a nezdvořilý. Stále je nafoukaný a myslí si, že mu patří svět a všechny bytosti v něm.
Pevně zaťala prsty do ošatky, aby odolala nutkání popadnout ji a nacpat mu ji do krku.
Činy jsou silnější než slova. Opakovala si to jako mantru, aby nezapomněla, proč sem přišla.
Když došla až ke stupínku poklekla a sklonila hlavu. Chléb držela ve stejné výšce jako před tím.
,,Můj pane, nechť je tento chléb tvoji oslavou,“ zadeklamovala a musela se velmi ovládat, aby nezačala křičet.
Král nedbalým gestem přivolala obtloustlého mužíka, který stál za jeho křeslem. Ten kvapem přispěchal ke zdvižené ošatce, namátkou si vybral jeden krajíc a kousl do něj. Chvíli přežvykoval, pak se usmál a přikývl.
Anabel se ošatka ve zdvižených rukách začínala chvět, král to však okatě ignoroval. Pomalu a rozvážně vzal do rukou jeden krajíc a druhý podal své matce po pravici.
Anabel zatajila dech.
Oba zároveň, jako by to měli nacvičené, si ukousli. Oba zároveň sousto spolkli.
,,Ať žije král!“ zahlaholil někdo z davu.
,,Ať žije!“ opakovali všichni ostatní.
Král pokýval hlavou v tichém souhlasu.
Ať žije, pomyslela si a koutky jí zacukal úsměv.

Té noci král i králova zemřeli.
Nikdo nechápal, jak se to mohla stát. Veškeré jídlo, které jejich veličenstva jedli bylo testováno a ochutnávači se nic nestalo. Byla to záhada, kterou nikdo neuměl vysvětlit.
Kdyby se však někdo zeptal mladičké služtičky, co to ráno vymetla z krbu pekárny, neřekla by mu nic udivujícího.
,,Jen dva krajíce chleba a pytlíček. Takový malý, cos e do něj sype koření. Měl takovou zvláštní vůni a byl na něm nápis.

Činy jsou více než slova.“