Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 1)

Autorka: Klára Mariánková

Nadechla se a vykouzlila na tváři falešný úsměv. Cítila se, jako kdyby na sobě měla kovové brnění. Sama musela uznat, že ten večer vypadala velice dobře. Dlouhé rudé šaty, jako šité ze samotných rubínů, jí sahaly až po kotníky a na krku se leskl náhrdelník ze zlata a granátů.
Všechno vypadalo dokonale, dokonce i ona, ale zdání velice často klame. Ne každý člověk v krásném oblečení a s širokým úsměvem musel být automaticky šťastný a ona toho byla důkazem. Jak by mohla být, když se její myšlenky pořád upínaly nežádaným směrem? Hlavu měla plnou čokoládově hnědých vlasů a prazvláštně šedých očí jednoho skvělého tanečníka. To, jak mu byla blízko a zároveň tolik daleko, ji trápilo už dlouho.
Donutila svou tvář vytvořit falešný úsměv a přijala rámě blonďatého chlapce, který se k ní přihrnul davem. Potlačila bolestné píchnutí u srdce a spolkla veškerý zbytek naděje. Měla by se sebrat. S vědomím, že se trápí až příliš zbytečně, následovala svého partnera do středu sálu a zaujala taneční držení, stejně jako to udělaly ostatní páry.
Jakmile z reproduktorů zazněla první melodie, její hlava se vyprázdnila. Myšlenky uplavaly po vlně hudby a existovala pouze ona a tanec. Tělo se rozhýbalo a ona mohla do všech pohybů vložit své emoce a pocity. Byla tak ponořena do sebe, že si nevšimla obdivu ani blonďatého chlapce, ani hnědovláska sedícího na židli a bojujícího s touhou zírat na ni dál.
Ke smůle obou mladíků hudba brzy dohrála a ona přišla k sobě. Žaludek se jí opět stáhl, hlas zadrhl a na rtech se usadil falešný úsměv. Těch pár slov, co s blonďákem prohodila, nestálo za nic.
Místo další skladby se však sálem rozezněla pobídka k ústupu na kraje parketu.
Když zahlédla, kdo na parket nastupuje společně se svou partnerkou, vytrhla se chlapci. Úzkost ji znenadání úplně ovládla a ona se dala na zběsilý útěk. Daleko ale nedošla, zastavila se u ozdobného sloupu a schovaná za ním vše pozorovala.
Náhrdelník na krku tížil. Cítila, že ji táhne dolů a každou chvílí se jí musí podlomit kolena. Žaludek měla stažený a srdce divoce bušilo.
Sledovala každý jeho pohyb, každý krok, který udělal. Každý úsměv, který věnoval své partnerce, každý úsměv, který věnoval publiku. Melodie písně k ní doléhala až v pozadí. Nemohla od něj odlepit pohled. Jeho styl tance byl dokonalý a nutil ji zadržovat dech. Co na tom, že se k němu nikdy nedostane blíž než do publika. Na tom teď nezáleželo.
Jak hudba dohrála, nenápadně se otočila a zklamaně opustila taneční sál.
Už nemohla tušit, že hnědovlasý mladík, který právě dotančil svůj tanec, se ji marně snaží vyhledat v davu lidí, aby viděl její reakci.