Autorka: Quinetta Pomklová

Upřímně nevím, proč tohle píšu, i když bych si měl raději najít nějaký úkryt, než mě ta bestie najde….Ta bestie, kterou jsem z něj udělal...Já, já nechtěl, nevěděl jsem, že to dopadne takhle!

Bylo to někdy v dubnu, asi půl roku zpátky, co se k nám do čtvrti přistěhovali - vysoká bruneta a její asi osmiletý syn. Na první pohled nebyli nijak zvláštní, až na tmavé kruhy pod očima, které malý Noel měl. Sledoval jsem jejich červené auto z naší zahrady, abych věděl, co je to za lidi. Jenže netrvalo dlouho a to malé pískle si mě všimlo. ,,Mami? Hele, sousedi mají taky kluka!“ začal nadšeně poskakovat a bůh ví proč na mne ukazoval prstem. V tu chvíli mi došlo, že mé pozorovatelské schopnosti očividně nejsou na dobré úrovni a raději jsem se schoval za dřevěným plotem, přes který jsem vykukoval. ,,Noelku, nejdříve se musíme zabydlet, až potom se budeme seznamovat se sousedy, ano?“ usmála se, ale dítě si jen povzdechlo: ,,Když já se nudím, nechce se mi vybalovat tolik věcí.“ ,,Neboj, uběhne to rychle. a...“ odmlčela se tajemně ,,co kdybychom se šli podívat dovnitř, hm? Co na to říkáš, zlatíčko?“ Rty se jí roztáhly do ještě většího úměvu. ,,Beru!“ vypískl nadšeně černovlásek. ,,Určitě bude uvnitř stejně velký jako zvenku! Kolik je tam asi pokojů?“ rozběhl se okamžitě ke dveřím, načež začal lomcovat stříbrnou klikou. Jeho matka se začala smát: ,,Počkej, mám klíče.“ vydala se ke dveřím, po cestě vytahujíc klíče z kapsy džínové sukně. ,,Tak rychle, těším se!“ nechápu, jak se mohl tak moc radovat z nového domu...Pro mne bylo stěhování naprostým peklem a to jsem mnohem starší než on. Oba zašli do dveří, které se za nimi zavřely, po zbytek dne jsem je už neviděl. Tedy toho malého skřeta, jeho matka byla vynášet věci, když přijeli stěhováci…
Až druhý den se u nás ozval zvonek. Čekal jsem, že to budou ti dva, jelikož nikdo jiný ze sousedů neměl nejmenší důvod u nás něco chtít. Naštěstí se z křesla zvedl můj nepříliš zaujatý otec a s větou: ,,Kdo to sakra v neděli otravuje?“ došel ke dveřím a otevřel. Jak jinak, byli to ti dva...Neměl jsem nejmenší potřebu je poznávat, tudíž jsem se nehnul ze svého pokoje. ,,Hej, Toby! Měl bys jít taky pozdravit!“ ozval se táta a já se chtě nechtě musel zvednout ze židle, odložit komiks a dojít dolů do předsíně. Opustil jsem tedy své útočiště, sešel schody dolů a přesunul jsem se k nim. ,,Brej den..“ vypadlo ze mně otráveně. Nesnažil jsem se být milý, proč taky, že ano? ,,Ahoooj!“ začal se černovlásek culit jako sluníčko a zběsile na mě mávat. ,,Eh...ahoj?“ zvedl jsem nad ním obočí. ,,Jsem Noel, a ty?“ ,,Hm...Nick...“ prohodil jsem, ale za tuhle nevinnou lež jsem si vysloužil tak akorát plácnutí do zátylku. ,,Fajn...jsem Toby...“ protočil jsem očima. ,,Těší mě.“ ozvala se tentokrát bruneta a mile se usmála. Už tehdy mi ten úsměv lezl na nervy. Byl tak nechutně umělý… ,,Nás taky.“ pousmál se otec. ,,Toby?“ zamrkal na mně Noel. ,,Hm?“ ,,Půjdeš si se mnou hrát? Ukážu ti náš nový dům!“ Jen jsem frkl. ,,Ale no tak, Noeli,“ ozvala se jeho matka, ,,nemůžeš toho kluka takhle otravovat.“ ,,Ale jistě, že může,“ přidal se můj otec, ,,alespon bych ho dostal nějak ven. Jen s ním běž, neuškodí ti to.“ A tak jsem musel…
Ta malá potvůrka mě chytla za zápěstí jako do kleští a s pohledem, který jasně říkal: ,,Ted už tě nepustím!“ mě táhl k jejich domu. Naštvaně jsem otočil hlavu nazpět. ,,Tak teda díky moc, tati!“ naznačil jsem rty a nechal jsem se dál táhnout černovlasým klukem, až jsem opravdu skončil u nich v domě.
,,Takže...přistěhovali jste se včera?“ zamumlal jsem nezaujatě, abych nějak začal konverzaci. ,,Jo, a dneska ještě vybalujeme. Bude to tu moc hezké!“ zubil se na mně. ,,Jo, jasně...“ utrousil jsem. Nechtělo se mi tam být, ten dům byl děsivý a děcko ještě víc. ,,Ukážu ti svůj pokoj, pojd!“ kývl na mě a vysprintoval po schodech nahoru do druhého patra. Upřímně jsem zvažoval, zda se vrátím k sobě do domu a zamknu se v pokoji, či teda půjdu za ním….Možnost B nakonec zvítězila. Hlavně proto, že u domu stále byli jeho matka a můj táta. Šel jsem tedy za ním. Vyšel jsem několik schodů, co pod mou váhou občas zaskřípaly a prošel delší chodbou, na jejímž konci na mně z jedněch dveří vykukoval Noel.
,,Vidíš to? Není to úžasné?“ zeptal se, když jsem nakoukl do pokoje. ,,Ale jo...ale můj pokoj je hezčí.“ Jen se zamračil. ,,No co, je můj, tudíž je hezčí.“ ,,Ale tenhle je hezčí podle mě.“ ,,Jasně, jasně...mysli si co chceš.“ mávl jsem nad ním rukou. Bylo mi to jedno….bavil jsem se s ním jen protože jsem musel.
Heh...nakonec to nebylo až tak hrozné, vytáhl autíčka a moje vzpomínky na dětství v tu chvíli nešly zastavit, takže jsem tam zůstal o mnoho déle, než jsem v prvních chvílích plánoval. Odcházel jsem opravdu až k večeru. Další den taky...tedy vyjma času, kdy jsem byl ve škole. Takhle to šlo asi tři měsíce, než mě Noel přestal bavit. Začínal být až moc vlezlý, což mi, jakožto sedmnáctiletém teenagerovi začínalo vadit. Nemohl jsem pomalu nikam jít bez toho, aby se mě nezeptal kam jdu, kdy se vrátím, s kým jdu, nebo jestli může jít se mnou. Nehorázně mi to vadilo…
Ten den pro mě přišel Mike - kamarád ze školy. Jenže...Noel byl u nás, a nikdo jiný kromě nás v domě nebyl, takže jsem neměl moc možností co udělat. Na jednu stranu jsem před spolužákem nechtěl vypadat jako chůva a na druhou jsem nechtěl, aby byl kvůli mně Noel smutný. ,,Jdeš teda?“ houkl na mně Mike, když jsem se příliš zabral do svých myšlenek. ,,Eh, jo, půjdu.“ kývl jsem na něj. ,,Noeli?“ ,,Ano?“ zamrkal na mně modrýma očima. ,,Pro dnešek by to stačilo, nemyslíš? Chtěl bych jít ven s Mikem.“ snažil jsem se znít co nejvlídněji, ale nijak mi to nešlo. ,,Ale mně se ještě nechce domů,“ zabreptal ,,nemůžu jít s vámi?“ ,,Ale no tak, doma ti bude líp, chceme jet na kolech.“ ,,Vždyt mám taky kolo.“ ,,To ano, ale pojedeme daleko...“ ,,To bys mě nepohlídal?“ naklonil hlavu na stranu. ,,Ale jo, jenže prostě…..Heh... Prostě běž prosím domů...“ Mike se na mě začal divně koukat. Netušil jsem, co Noelovi pořádně říct. ,,Hele, okej, já klidně přijdu jindy.“ utrousil Mike, maje se k odchodu. ,,Ne, počkej!“ chytil jsem ho za paži. ,,Noeli, běž domů.“ věnoval jsem pohled malému černovláskovi. ,,Ale já chci jít s vámi...“ zakňoural jako ztrápené zvíře a ve mně v tu chvíli ruply nervy. ,,Pane bože! To mě nemůžeš jeden den nechat svobodně dejchat?! Já nemám na starosti jen tebe a tvoji přiblblou dětskou vlezlost! Prostě běž domů, zejtra je taky den!“ rozzuřeně jsem vykřikl a ukázal na otevřené vchodové dveře. Černovlásek začal popotahovat. ,,U-už se s tebou nechci kamarádit!“ křikl na mně a s brekem vyběhl ze dveří ven. V tu chvíli mi nedošlo, že jsem to přehnal. Byl jsem naštvaný a momentálně rád, že jsem se ho zbavil. Mike na mě třeštil oči. ,,Co tak civíš!? Jedem!“ obořil jsem se na něj, prošel naštvaně kolem něj a vzal z trávníku svoje kolo. Sedl jsem si na sedlo a vyjel na cestu. ,,Jo...už jdu….“ zamumlal Mike, očividně otřesený mým momentálním chováním, zavřel dveře a vyjel za mnou.
Byl jsem na toho chudáka malého tak hnusný a neuvědomil jsem si to...Došlo mi to až asi po dvou týdnech, kdy jsem Noela neviděl. Bylo mi jasné, že je to kvůli mně, že bych se měl omluvit a snažit se to napravit. Vylezl jsem tedy ze svého pokoje, kde jsem byl už zase zavřený a vydal s ven. Hodil jsem na sebe mikinu, protože už byla venku docela zima, chladný podzimní večer. Obul se do tenisek a opustil náš dům. Vydal jsem se přes ulici k nim, ale...cosi mě donutilo se zastavit. Byla to jeho matka s telefonem v ruce...plakala. Přikrčil jsem se za plotem a poslouchal...i když mi bylo jasné, že dělám hodně špatnou věc.
,,Ale...to snad ne...To opravdu? Jak se to mohlo stát?“ zněla opravdu vyděšeně. Naštěstí pro mě bylo slyšet i to, co říká osoba na druhé straně. ,,Paní Floydová, vysvětlím vám to. Váš syn projevil jisté psychické problémy a nemalé známky psychopatie. Pokud zvládl zardousit šteně, jak jste mi potvrdila, měl by se dostavit na léčení, než ublíží i sám sobě, nebo osobám ve vašem okolí. Příliš k tomu chlapci, jakožto jedinému mužskému vzoru v okolí, přilnul a jeho odmítnutí ho velmi ranilo. Jeho psychická stránka už byla postižena dřívější ztrátou otce.“ došlo mi, že to je psycholog… Tohle jsem opravdu pokazil...nechtěl jsem. Přikrčený za plotem jsem dál poslouchal, ovšem prohodili mezi sebou už jen pár vět, které byly téměř nepodstatné a nakonec se Noelova máma jen rozloučila a zavěsila. Pak se ozval jen dětský hlas: ,,Mami? Můžeš sem jít?“ bruneta se okamžitě vrátila do domu. ,,Už jdu, zlatíčko!“ zavolala a zmizela v domě. Konečně jsem se odvážil se postavit, hleděl jsem za ní. Poslouchal jsem, ale….už to byla chyba...ten křik snad nikdy nezapomenu...nejde to...Neměl jsem tam co dělat.
Okamžitě jsem se rozběhl zpět k našemu domu. ,,Ublíží osobám v okolí….kvůli mně!“ zakvílel jsem pro sebe a zamkl se v domě. Připadal jsem si jako ve špatném hororu a atmosféře napomáhalo to, že v domě kromě mě nikdo nebyl.
Rychle jsem se přesunul do svého pokoje. Všude jsem zhasnul a vytáhl počítač. Schovávám se pod peřinou doslova jako ustrašené kotě…
Upřímně nevím, proč tohle píšu, i když bych si měl raději najít nějaký ukryt, než mě ta bestie najde….Ta bestie, kterou jsem z něj udělal...Já, já nechtěl, nevěděl jsem, že to dopadne takhle!
Zavírám počítač a s oddechnutím, že jsem stále naživu, si otřu z čela studený pot. Kolem je ticho, nejspíš ho opravdu nenapadlo sem jít, ale...pro jistotu…. Beru do ruky svůj mobil a i když mě display nepříjemně osvítí, začnu pomalu vytukávat číslo policie.
,,Toby? Ani to nezkoušej….“