Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 1)

Autorka: Anna Olsson

Od té doby, co mi můj kamarád řekl, že se pořád mračím, jsem se snažila svůj výraz v obličeji udržovat v přívětivém pohledu, ale často jsem se přistihla, jak pevně svoje obočí a pusu držím v ″mračivém gestu″, jak to on sám popsal.
Jakmile jsem si to uvědomila, okamžitě jsem povolila obočí a nasadila vlídný výraz a doufala, že mě v takových chvílích nikdo nepozoruje.
Ale po srdceryvném rozchodu s mým přítelem, co jsou asi tři měsíce zpátky, jsem se rozhodla, že je mi jedno, jestli mě lidi budou označovat jako neustále se mračící bytost nebo cokoliv jinýho. Prostě se budu mračit tak, jak si můj mozek zrovna řekne.
V prvních dnech jsem se utápěla ve smutku ze ztráty mnou tak milované osoby a zklamání a všech těch sentimentálních pocitech, který vás tak nějak navštíví. Potom tuhle truchlící náladu vystřídala lhostejnost ke všemu a ke všem. Když tedy pominu svého dobrého a skoro jediného kamaráda, ke kterému nejde být lhostejný. I kdybyste pro všechno na světě chtěli, vrtalo by vám hlavou, co myslel svou jedinečnou odpovědí tak dlouho, že byste se nakonec stejně zeptali, co tím chtěl říct. Nebo byste se z toho zcvokli. Každopádně ani jeden z těchto závěrů mi nepřipomíná lhostejnost.
Teď žiju už skoro jen z ironie. Z pěkné dávky ironie. Je to docela jednoduchý. Člověk nemusí téměř nic brát vážně. Tedy kromě akutní potřeby jít na záchod například. Z toho se pak stává nesmírně vážná věc, když stojíte necelé čtyři hodiny ve frontě na autogram spisovatele, kterého sotva znáte, ale váš kamarád, na kterém vám tolik záleží, na něm skoro ujíždí, takže máte povinnost mu dělat společnost bez jakýchkoliv požadavků.
„Potřebuju na záchod,“ prohlásila jsem asi tak po hodině a snažila se tvářit hodně zkroušeně.
„Virginie, koukej! Už se blížíme k mému vysněnému autogramu.“ Jakoby zasněně vzhlédl do hůry. „Nemůžeš teď nechat svýho kámoše na holičkách!“
Vytřeštila jsem na něj oči. „Jaký ‘na holičkách‘?! Jela jsem sem s tebou? Ano, jela. Čekám tu s tebou už celý odpoledne? Jo, čekám!“
„Tak aby bylo jasno,“ skočil mi do řeči Fedor. „Jela jsi sem zcela dobrovolně a čekáme tu nanejvýš hodinu, Virginie.“
„A neříkej mi tak!“ zařvala jsem, že se několik lidí otočilo a schytalo ode mě velice laskavý úsměv. Nesnáším svoje opravdový jméno, proto se mu snažím co nejvíc vyhnout. Ovšem, kdy už se vám podaří zatajit své jméno…?
„Vážně potřebuju na záchod,“ řekla jsem už o něco tišeji. Fedor se na mě líbezně usmál, což v překladu znamenalo: debata ukončena, nikam nejdeš. A tak jsem nešla. A čekala. Byly to asi ty nejhorší hodiny čekání v mým životě!

Teď stojím na autobusové zastávce tak jako každý den po škole a čekám, až přijede můj autobus, už tak narvaný malými dětmi a k tomu se tam pokusí vecpat ještě polovina lidí z nádraží. Třemi slovy: Nesnáším jízdu autobusem!
Je začátek listopadu a už před pár dny začal ten pichlavě chladný podzim, který není zrovna mým oblíbeným ročním obdobím. Ještě nejlepší je, když prší a všechno se promění v jedno velký bahno, kterým se musíte chtě nechtě brodit kamkoliv jdete.
K tomu fouká studený vítr, takže než dojdu na trénink, budu vypadat jako Marfuša a budu prochladlá natolik, že nebudu schopná zvednout nohu ani do pravýho úhlu.
Chodím na balet. Spoustu lidí si myslí, že tam chodím taky z ironie. Protože když mě vidí v převážně tmavém oblečení s okopanými Vanskami na nádraží s cigaretou v ruce se skupinkou kluků a já jim řeknu, že dneska nemám čas kvůli baletu, vykulí oči, pak se vzpamatujou a začnou se smát jako: Dobrej vtip, ten se ti povedl.
Na balet chodím od šesti. Přihlásila mě tam mamka. Chtěla mít dcerku baletku v růžovoučkých šatičkách, která se proslaví tím, že v deseti letech zatancuje Labutí jezero - což je prakticky nemožné. A taky to nevyšlo. Je mi sedmnáct a Labutího jezera jsem se zúčastnila jen jako zaujatý divák v páté řadě. Neříkám, že bych si nepřála být jednou z těch, co dřou šest dnů v týdnu a pak dokáží něco takového zatancovat. Jednu dobu to byl můj velký cíl, ale pak jsem si uvědomila, že jelikož nejsem ani na konzervatoři, moje šance se snižují na zoufale nízké - až nulové.
Každopádně trénuju třikrát týdně, ve výjimečných případech čtyřikrát a zúčastňuju se různých soutěží, ať už v sólovém nebo skupinovém tanci. A – baví mě to. Je to zvláštní. Je to jediná věc, kterou dělám dobrovolně, která mě určitým způsobem naplňuje.

Sednu si skoro na poslední sedačku k okýnku a vytahuju si sluchátka. Přijde ke mně paní, která aniž by se zeptala, se vedle mě uvelebí a tak drze prohlásím: „Jo, je tu volno.“
Paní se na mě nevěřícně podívá, ale nic neřekne a já už si jí nevšímám.
Autobus se rozjíždí. A v mém světě se zastaví minuty. Vidím, jak kousek dál na nástupišti stojí on. Ten, který způsobil, že se zase mračím.
Alex.
Stojí tam jako obvykle s rukou v kapse, s kapucí na hlavě a dívá se směrem ke mně a já si jsem téměř jistá, že je to úmyslně. Už chci odvrátit oči a vstřebávat zase ten pocit osamělosti, ale ve stejném okamžiku se na mě podívá svým pohledem a usměje se. Ne tím úsměvem z reklam, ale úsměvem patřící mně. Úsměvem upřímným a krásným. Bez dlouhého rozmýšlení mu úsměv oplatím a mám chuť padnout štěstím své spolusedící do náruče. Ironie.