Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 3)

Autorka: Zuzana Osobová

„Taťko! Taťko, kde jsi! Vem plamenomet, nebo něco takového!“ křičela maminka, když vyběhla z Terezčina pokoje. Terezka se na to akorát nechápavě dívala a potom se otočila ke svému čajovému dýchánku a třem dalším účastnicím.
„Mamince je asi zima a chce zapálit krb,“ řekla Terezka a natáhla se pro plastovou růžovou konvičku, která obsahovala zrovna to, na co měl člověk chuť. A hlavně čaj.
„Ále to neřeš,“ mávla nad tím rukou Hilda. Gerda a Zelda přikývly a poprosily o další šálek toho výborného čaje.
„Kde že jsme to skončili?“ zeptala se Zelda a Terezka pokrčila rameny. „Ach ano! Už si vzpomínám. Ty jsi nám říkala o tom pozvání na tu velkou slávu.“
„Ano, ano máš pravdu,“ rozvzpomněla se Gerda. „Bědovala jsem nad tím, jak nemám co na sebe.“
„Tak si něco upleť,“ nadnesla Hilda. „Prostředky k tomu máš...“
„Ale to bychom byli všichni v bílé.“
„Tak je obarvi.“
„Ale čím?“
„Borůvkami,“ navrhla Terezka a rychle dokousala imaginární sušenku s kousky čokolády a rozinkami. „Borůvky hrozně barví. Vždycky, když jdeme se školkou do lesa, tak jsme celí modří, červení a fialoví.“
„Ano! To je nápad! A nebo můžeš použít uhlí. To taky hodně barví,“ řekla Zelda.
„Ale to bych byla celá černá. Ztratily by se spolu s mou postavou. Nikdo by nevěděl, kde začínám a kde končím. A vůbec, nemám moc hubené boky? Co když si někdo všimne? Ani nevím jestli náhodou nejsem v muší váze.“
„Tak si musíš vzít třeba... muší brýle...“
„A nebo ještě lépe pás! S tím tě bude každý obdivovat,“ usmála se Zelda a málem při vší té gestikulaci převrhla hrneček. Díky Athéně, že měla dostatek rukou, aby ho chytila dřív, než se něco mohlo stát.
„Ale ten bych nejdřív musela vyrobit. A kde bych na něj sehnala všechny ty mouchy?“
„Já s ním pomůžu,“ nabídla se Terezka. „U tatínka v pracovně je vždycky plno much. Můžu jich pár chytit a přilepit na lepící pásku. A potom budete mít svůj muší pás.“
„To je od tebe moc milé Terezko,“ usmála se Gerda a natáhla se pro dortík. Než se jí to ale povedlo, začal se na chodbě ozývat dusot botou a křik.
„A co že to mám udělat?“ slyšeli tatínka, jak se ptá.
„Jít k Terezce do pokoje a zbavit se těch potvor!“
Dveře se otevřely a v těch stál tatínek s koštětem.
„Ahoj tati, nechceš se k nám přidat?“ zeptala se Terezka a pozvedla hrneček, ve kterém se právě teď nacházelo kakao se šlehačkou a maršmelounem.
„Cože?!“
„Zab ty zpropadený pavouky! Ty Snovačky jedovaté, které mají s Terezkou čajový dýchánek!!!“ křičela dál maminka a Terezka nechápala, co se dělo.