Autorka: Barbora Hájková

„Bylo to dávno, co jsme se poprvé setkali, Bene,” začal jsem vyprávět svému starému příteli. „Stalo se to na jednom večírku… já byl úspěšný businessman a on člověk s nápadem. Dali jsme se do diskuze, řekl mi, že má nápady na vylepšení programu, který má firma využívala. Slíbil jsem mu, že se za ním stavím, aby mi svůj návrh představil, a ačkoli mě nijak nezaujal, předstíral jsem zájem o jeho názory. Byl opravdu potěšen mým předstíraným zájmem a mnohokrát mi děkoval… Ale já pochopitelně neměl v plánu na schůzku přijít. Nechal jsem tedy muže čekat a večírek opustil o několik hodin později v podnapilém stavu. Díky času, a nejspíš i alkoholu, jsem zcela zapomněl na onu událost, a ani kdybych se s ním později setkal, jistě bych ho nerozpoznal. Ach jaká osudová chyba…

Má firma se více a více rozrůstala, já více a více bohatl a potřeboval stále více a více lidí. Byl to od pohledu pracovitý a solidní muž, kterého jsem tehdy najal spolu s dalšími, a ani ve snu by mě v tu dobu nenapadlo, že to bude právě Alan Müller, který mi bude dělat teď takové starosti. Opravdu jsem se nemýlil, když jsem řekl, že je pan Müller pracovitý, každým dnem se zlepšoval a každým rokem povyšoval. Stoupal z jedné pozice na druhou jako po žebříku a nehodlal se zastavit. Ne dokud nedosáhl pozice mého osobního asistenta, ale i to mu, jak teď vidím, bylo málo. Aniž bych si čehokoliv všiml, dokázal najít skulinku ve své smlouvě… stal se z něj, zcela legálně, šéf mé vlastní firmy, ze které mě okamžitě, jak za námi bylo papírování, vyhodil.

Zkoušel jsem jakkoli svou pozici získat zpět, ale doplatil jsem na svou vlastní nepozornost. Když jsem se ho pak jednou zeptal, proč to dělá, odpověděl: ‘Je to starý spor, který až do teď nebyl uzavřen, pane.’ Napodobil stejný hlas a výraz jako tehdy a předal mi tenhle dopis. Jako by mi minulost přeběhla před očima. Najednou jsem si vzpomněl na toho zvláštního mladíka s hlavou plnou nápadů, které jsem nedokázal ocenit. Jako by se to stalo včera…”

„Co je v tom dopise?” Byl jsem přerušen. Vyndal jsem tedy papír ze sněhobílé obálky a podal ho Benovi. Nepotřeboval jsem to ani vidět, abych byl schopen odrecitovat každé slovo, jelikož se mi vrylo do paměti a navždy mě změnilo.

Doufám, že si mě pamatujete, pane, jelikož pokud ne, tak po dnešku jistě budete. Pokud čtete mé řádky, můj plán je již téměř u konce, a vy v podstatě… bez práce. Ten den na večírku byl pro mě velice důležitý. Dostal jsem možnost se konečně prosadit. Začít vlastní kariéru, přesvědčit vás o své vůli, o svých myšlenkách. Dal jste mi naději, a když jsem na vás poté čekal tam nahoře na střeše, kde jsme se měli setkat a vy jste nepřicházel, uvažoval jsem, zda vás nepůjdu hledat, a dokonce, zda si tu cestu dolů nezkrátím přímo mezi auta na silnici. Vaše slova mi dala naději a vy jste ji následně zakopal pod zem. Od té doby jsem se ale nevzdal, jak jste nejspíš doufal. Týdny a týdny jsem plánoval pomstu, kterou tímto dopisem považuji za vykonanou. Děkuji za váš čas, který jste mi nakonec nevěnoval, pomohlo mi to nakonec více, než kdybyste se obtěžoval na pár minutek přijít.
-A. Müller