Autorka: Anna Sovová

Jsem jako škodovka z vrakoviště. Přefouknuté pneumatiky, vnitřek nacpaný seschlými žvýkačkami, sedačky polité kafem a pod sedadly se válí hranolky vyzvednuté ve spěchu v drive-in, které se nikdo ještě neobtěžoval vyhodit. Blikačky mají prasklé žárovky, v kufru se válí poloplná (přece jen, buďme optimisti), ale zase tři roky prošlá autolékarnička, výstražné blikačky žalostně kolabují, o podvozku radši ani nemluvím. A to všechno kryje nablýskaná karosérie, která kupujícímu nabízí mylný dojem, že tento vůz je v naprostém pořádku. Není. Je to rozpadající se vrak. Stejně jako já.
Jmenuji se Denisa, je mi 17, a to je jediné, co je v mém životě jistota. Ano, přesně tak. Jinak jsem jak ta škodovka. Můj život je v pomalém, ale jistém rozkladu. Kdysi to tak ale nebylo. Byla jsem vzorná studentka, provozovala jsem tisíce mimoškolních aktivit, sportovala, plus mínus si rozuměla s rodiči. To všechno ale bylo na úkor mého sociálního života. Byla jsem šprt. Trapka. Bez přátel. Věčně vystresovaná kvůli každé známce, protože jsem se bála reakce doma. Bylo to hrozné. Neustálý nátlak mě dotlačil až na na úplný okraj hráze, přes kterou jsem na začátku minulého školního roku přepadla. Zhroutila jsem se. Psychická zátěž se na mě začala projevovat i fyzicky. Nemohla jsem spát, vypadávaly mi vlasy, lámaly se nehty. Začala jsem se nacpávat. Hodně. Čokoládou. Jedině dvě tabulky denně mě dostaly do jakési psychické pohody. V rámci možností. Během roku jsem přibrala deset kilo. Narostla mi brada, tváře, boky, břicho, celulitida i strie. Přestala jsem sportovat. Přestala jsem se učit. Přestala jsem číst. Vždy jsem milovala vaření. Tato vášeň mě po mém pádu opustila taky. Každý den jsem se cítila hrozně. Rodiče na mě každý den řvali. Byli nespokojený s mými výsledky ve škole. To bylo jediné, na čem jim záleželo. Vždycky to tak bylo. Na ničem jiném. Jenom na prospěchu. Vyhovovala jsem jim devět let. A pak už jsem to přestala zvládat. Skončila jsem u psycholožky, která mé matce doporučila výraznou změnu v jejím chování a ve výchově. Nic se nestalo. Nikdy jsem nechápala, jak si někdo sám může dobrovolně ubližovat. Ten rok jsem to pocítila taky. Vana a nůžky byly něco jako ty dvě tabulky čokolády. Útěk od všeho. Takhle to ale nemohlo pokračovat dál. Chtěla jsem, aby to přestalo. A skutečně. Ne, že bych svůj rozpad zastavila, ale díky přátelům jsem ho výrazně zpomalila. Přestala jsem se stresovat školou. A´t se jí stresují rodiče, já už si kvůli tomu vlasy trhat nebudu. Začala jsem víc času trávit se spolužáky…a v tu dobu nastal problém. Tento fakt začal strašně vadit doma. Začínala jsem mít pocit, jako by mí rodiče ani nechtěli, abych měla nějaký sociální život. Jakoby mi ho celé ty roky upírali, protože oni sami si tento luxus dopřát nemohou. Tehdy mi to došlo. Jim to vadí. Oni žárlí na to, že jsem mladá a chci si své mládí užít. Jakoby své nevyplněné tužby nechtěli dopřát ani mně. Docela kudla do zad. Ale rozhodla jsem se bojovat. Jestli to byl dobrý nápad. Poznám teprve časem…
Dopisuji poslední řádky úvahy a musím se pousmát nad tím, jak si stěžuju, když kolem sebe mám lidi, kdy ve srovnání s jejich životními situacemi, je ta má vážně k popukání. Mrtví rodiče, zadlužené domácnosti, vymahači na krku. Přijdu si jako husa, kterou sice nikdo netrefil, ale stejně nejvíc kejhá. Možná jsem v jádru bohém, hulič a flákač, kterého se matka snažila zadupat co nejvíc pod povrch, a místo člověka, který se teď ve mně probouzí, mi nasadila masku dokonalé dcery. Kterou ale pravděpodobně nejsem.
Zavřu sešit a strčím ho pod učebnice. Tam mi snad rodiče nečmuchají. Protáhnu si krk. Vydává takové zvuky, že by si jeden myslel, že pevninské desky se rozhodly znovu lámat. Měla bych s tím něco dělat, jinak ze mě bude za chvíli lego panáček, který si nedosáhne ani na kolena.Kdyby teda vůbec kolena měl. Převalím se na posteli, která měla být už nějaký ten pátek převlečená a zahledím se do stropu. Mám na něm nalepené hvězdičky, které v noci svítí. Jedna mi v noci spadla na polštář a ráno jsem měla na tváři krásné tetování. Měla bych je sundat. Přece jen jsou tam už od základky. Ale nechci. Tak nějak mě utěšovali, když jsem ležela až po krk zachumlaná pod dekou a rodiče se v pokoji vedle hádali. Byli mým majákem na temném rozbouřeném moři, na kterém, zjistila jsem, pořád pluji.
Zrovna když k jedné z hvězd natáhnu ruku, vtrhne mi do pokoje máma. Nejspíš mi chtěla něco vytknout, ale jak uvidí břicho, které mé tričko nezcela zakrylo, vrhne se na své oblíbené téma. „Deniso, nějak nám kyneš. Vlastně, jsi VÁŽNĚ TLUSTÉ PRASE! Dělej s tím něco? Slyšíš mě? Odpověz!! Podívej se na ty kruhy, které ti ty špeky dělají na kůži!“, křičí a bere mezi prsty pneumatiku na mém břiše. Odstrčím její ruku, pohladím se a otočím se čelem k ní: „Mami…nenič mi moje kruhy.“