Autor: Jakub Tvrz

„Pst, buď tiše,“ říká mi hora.
Sedím na jejím suťovitém úpatí. Štěrk má různé barvy a hora je pruhovaná. Pláče. Kameny se z ní valí dolů, ale mě nezasáhnou. Sedím a čekám, až se vypláče. Pak se jí zeptám, co se stalo.
Mluvila na mě už několikrát. Říkal jsem o tom dědkovi. Ten jen mávl rukou a zavrčel: „Žvásty.“ Od té doby jsem mu nic neříkal a nechával si to pro sebe.

***

Na bábu moc vzpomínek nemám. Pamatuji si jen její ruce a hlas. Byl jsem ještě moc malý.
Tenkrát dědek řekl: „Musí se naučit…,“ Co se mám naučit? blesklo mi hlavou, „…musí se naučit s tím poprat,“ pokračoval chraplavě dědek a hodil mě do horského plesa.
S čím poprat? myslel jsem si. Neumím se prát.
Voda byla ledová, krev mi pulsovala ve spáncích. Viděl jsem daleko kolem sebe, voda byla čistá a průzračná, jak v horách bývá. Na dně se válely kamínky podobné těm, které nám bába nahřívá u kamen a večer strká pod matrace, aby nám bylo teplo. Chtěl jsem jí udělat radost a nějaké jí donést. Nořil jsem se hlouběji a hlouběji, a přitom jako by kamínky byly stále vzdálenější. Byla mi taková zima. Čím větší ta zima byla, tím více jsem toužil po oblázcích, ze kterých bude sálat teplo, až se nahřejí.
Najednou mě strhnul proud a já myslel, že to s ním se mám poprat a přinést bábě ty kamínky. Bušil jsem kolem sebe pěstmi a vypouštěl bubliny. Marně. Proud mne odnesl z jezera do potůčku a já konečně vystrčil hlavu. Jenže kluzké kamenné plochy mi nedovolily vstát ani zachytit se a ten krásný milý potůček mě odnášel k vodopádům. Věděl jsem, že tam jsou. Už hučely a voda pěnila, když jsem zahlédl zrovna ten správný oblázek dokonale zahlazený vodou – a bílý, tak bílý jako sníh na špičce naší hory, kam ani kamzíci nelezli. Sevřel jsem jej v pěsti a zavřel oči. V tu chvíli mě uchopily ruce, ty bábiny ruce, a vyzdvihly mě ven. Lapal jsem po vzduchu, kašlal a v dlani stále svíral ten kamínek.
„Mám ho,“ zašeptal jsem mezi kuckáním. „Mám ho.“
Byl jsem na ten oblázek pyšný. Hrdě jsem se s ním tiskl k bábiným prsům a plival vodu.
„Dědku jedna bláznivá,“ slyšel jsem nadávat bábu, ale bylo mi to jedno. Držel jsem svůj kamínek a na zádech cítil bábiny ruce. Donesla mě domů, pak mě uložila do postele a všechny kameny dala pod mojí matraci. Až na jediný, ten bílý, který jsem jí donesl. Ten měla pod peřinou ona. Zato dědek nedostal žádný.
Také si pamatuji, jak bába odešla. Večer se nevrátila a dědek se jí vypravil hledat. Já zůstal sám v naší kamenné boudě a bál se. S horou nebyla řeč, tu noc plakala.
Když se dědek vrátil bez báby a já se ptal, kde je, řekl: „Odešla.“ A pak dodal: „Je zázrak, že mě ta lavina nesmetla.“
Nebyl to zázrak. Hora jen plakala, protože od nás bába odešla. Nechtěla dědkovi ublížit, dávala na něj pozor. Ale to jsem mu říci nemohl, a tak jsem jen seděl a mlčel. Dědek také seděl a mlčel.
Po pár dnech vzal dědek kámen, který jsem donesl ze dna potůčku, a vyryl do něj kostrbatý nápis BÁBA. Ten oblázek mi strčil do kapsy, nosím ho u sebe dodnes.

***

Hora se už zřejmě tišila. Balvany létající kolem mě se zmenšovaly.
„Co je ti?“ zeptal jsem se.
Neodpověděla. Vyplivla ještě pár šutrů a zmlkla. Zase z ní byla ta stará dobrá hora s různobarevným štěrkem.
Poplácal jsem ji po jednom ze skalnatých výběžků, na kterém jsem seděl. „Tak já půjdu naproti dědkovi, pak mi to povíš.“
„Zůstaň.“
„Proč? Co ti dneska je?“
Mlčela.
„No tak, dneska jsi divná. Už musím za dědkem.“
„Nemusíš.“
„Musím, čeká mě.“
„Nečeká.“
Povzdechl jsem si. Byl jsem vysoko, opravdu vysoko. Naše hora je veliká. Na samém úpatí je les, kam jsem se doposud neodvážil. Trochu výš stromy řídnou a zmenšují se, až docela zmizí, a zvrásněné svahy pokrývají louky s políčky kosodřevin. Poblíž jednoho takového políčka stojí naše bouda. Je z kamenů ohlazených větrem i vodou, z těla naší hory. Kolem protéká potok, do kterého mě tenkrát dědek hodil. Odtud je vidět i na druhou horu, ta naše si s ní občas povídá. Vím to, říkala mi to. Kolem těch dvou hor je prý svět, to zas říkala bába. Jednou byla až dole a donesla mi lízátko - takový sladký kámen na klacíku, co se v puse rozpouští. Já se ale světa bojím, mám svou horu. A dědka. Chtěl bych zase mít i bábu, bylo by nás víc.
„Proč by na mě nečekal?“ obořil jsem se na horu. Dědek sice nikdy moc nemluvil, ale měl mě rád. Dotklo se mě, když řekla, že na mě nečeká. „Čeká na mě a má starost!“
„Nečeká,“ opakovala.
„Kašlu na tebe, jdu za ním!“
Ticho.
„Odešel,“ hlesla hora.
„Ano, ale už se vrací a čeká na mě.“
„Odešel za bábou.“
Teď jsem byl zticha já.
„Dědek by mě neopustil,“ dodával jsem si odvahy.
„Bába tě také opustila.“
Nebylo co říct. Hora vždy všechno věděla, cítila, co se na ní děje. Proč by jinak plakala?
Začalo pršet. Když tady nahoře prší, je to zlé. Vítr duje ze všech sil a trhá mraky o ostré hřebeny. Člověk stojí uprostřed mraků, voda jej šlehá do tváře ze všech stran, vítr se točí. Skály praskají, balvany se uvolňují, hora úpí. Občas vyšlehne blesk a někam práskne, zvuk hromu se nese daleko mnohokrát zesílen ozvěnou. Ten zvuk má také sílu, skutečnou sílu. Dokáže hýbat kameny. Všechno to je cítit a slyšet, ale vidět ne. Vidět není nic, jen bílošedá tma. Nezbývá, než se pevně chytnout a čekat. Taková smršť může trvat hodinu, ale i několik dní.
„Horo?“ promluvil jsem, když déšť ustal.
„Copak?“
„Ty mě nikdy neopustíš, viď?“
„To víš, že neopustím, maličký,“ zašeptala a já se přitiskl k mokrému kameni. Z vlasů mi stékala voda a já přemýšlel, kdo mi vyrobí kamínek s nápisem DĚDEK.
Umínil jsem si, že než odejdu, vyryji do skály nápis JÁ a na tu skálu položím oblázky BÁBA a DĚDEK, aby na nás hora měla také památku. Jenže ona bude skutečně sama.

***

Stojím na oblém kameni a přede mnou kamzík. Dívá se mi do očí, ty jeho jsou hluboké a smutné. Poprvé před ním stojím sám. Mezi dvěma prsty držím tětivu a v ní zaklesnutý šíp. Na těch dvou prstech všechno závisí, jenže ony se chvějí. Potřebuji maso, vím to, ale bez dědka nezabiji. Už příliš dlouho jím jen to, co mi les dá. Ale mám strach a kamzík ten strach cítí. Dívá se na mě, hraje smutného, jen abych ho nezabil. Ponižuje se, dokonce pod sebe vsunul zadní nohy a sedl si. Ví, že neuteče, že jsme tu jen my dva na širé planině. A já zas vím, že není takový, jakým se dělá, že to na mě hraje. I přesto nedovedu uvolnit prsty na tětivě.
„Musíš,“ ozývá se z ničeho nic hora.
„Ty jsi tu?“ divím se. „Ty se nebudeš zlobit?“
„Musíš.“
„Ale proč? Budeš smutná.“
„Vždycky jste s dědkem lovili kamzíky.“
„Ale smutná budeš.“
„Mám radši tebe než kamzíky, copak to nechápeš?“
Kamzík se postavil, teď se poděšeně rozhlíží. Slyší hlasy, ale nerozumí jim. Jsou to divné hlasy, cítí je až někde pod kůží. Jsou plné lásky, něhy a smutku. Vidí jen mě.
„Střílej! Protahuješ to a to mě bolí!“
Mířím a kamzík se odráží k několika posledním zoufalým skokům. Vzpíná se a ze všech sil letí pryč. Zavírám oči a pouštím tětivu. Chvíle ticha, svist, dřevo luku pruží v ruce a vzpíná se. Šíp letí vzduchem, už je daleko a klesá, poznám to podle zvuku.
Prásk! Tum, da, tum. Bum. Hrot narazil do kamení a zlomený šíp poskakuje po svahu. Netrefil jsem. Nevím, zda mám mít radost či ne. Jsem zbabělý. Teprve teď otevírám oči.
Sedím na zemi a dívám se do dálky na mraky, na svou milovanou krajinu a tak vůbec všude možně a hlavou mi běží nepřeberné množství myšlenek.
„Vidíš tu skálu na obzoru?“ zpřetrhává zašmodrchané nitě mých úvah hora.
„Hm. Proč?“
„Leží za ní tvůj kamzík.“
„Cože?“
„Tvůj kamzík. Upadl mi kámen,“ říká laškovně.
Běžím tam a skutečně. Leží tam mrtvý, beze stop po utrpení. Vypadá skoro šťastně.
Vinu se ke svahu, snažím se horu obejmout, toužím po doteku. Chci jí to všechno říct, aby to věděla. Aby věděla, že je moje.
„Mám tě rád.“
„Já tebe také, maličký.“
„Znala jsi bábu?“ ptám se jí. V té chvilce něhy na mě dolehl smutek a stesk.
„Znala. Přišla dávno. Neslyšela mě, ale cítila. Věděli jsme o sobě.“
„A dědek?“
„Jakbysmet. Ale neznal mě, nevěřil, že jsem.“
„Budeš mi o nich vyprávět?“
„Až jindy. Teď není dobrá chvíle.“
„Dobrá.“ Když hora něco řekne, nemá cenu ji prosit. Ví, co dělá. Je stará, starší než celý svět. Je moudrá.
„Proč nemám rodiče?“ pouštím k nebi otázku, která mě tíží už dlouhý čas.
„Máš.“
„Kde jsou?“ Srdce mi buší. Toužím po odpovědi. Hora si dává na čas.
„To nevím.“
Brada mi zklamaně klesá na prsa.
„Dědek s bábou tě našli na mém úpatí, dole v lese, v zavinovačce.“
Mí rodiče mě opustily, má matka mě odhodila. Co to bylo za matku? Co to je za spravedlnost?
„Neplač.“
„Nepláču.“
„Nebýt toho, nepoznal bys mě, dědka ani bábu. To za to stojí, ne?“
Přikyvuji a polykám slzy. Jsem dnes slabý. Stydím se, že mi hora nestačí. Chci lidi, alespoň jednoho. Chci bábu a dědka a možná dívku, nějakou pěknou dívku.
Hora se usmívá, cítím to někde uvnitř. Tisknu se k ní a těším se na vyprávění o bábě. Vím, že nikdy neopustím její svahy a tím pádem ani bábinu náruč, která tu někde pořád je. Nikdy nenavštívím svět, počkám, až někdo navštíví mne.

„Horo?“
„Spi, maličký.“
„Dobrou noc.“