Autorka: Anna Olsson

Bylo sedm hodin. V rádiu začaly zprávy, ale dneska si je výjimečně neposlechla. Spěchala do kavárny, aby stihla včas připravit pečivo, které mělo dnes svou premiéru a také výzdobu, protože právě dneska byl ten výjimečný den. Svatý Valentýn, nejkrásnější den všech zamilovaných a nejodpornější den těch nezadaných nebo ještě hůře - opuštěných.
Ona sama tomuto dni nikdy velkou pozornost nevěnovala, i přesto, že kdysi přítele měla. Přítele, který ji nadevše miloval.
Ale kavárna byla veřejné místo, kam chodili lidé místní a turisti, i když v tuto dobu jich nebylo moc. A někteří místní lidé, kteří sem zavítali často, snad i pravidelně, ji požádali, aby v tento den svoji kavárnu něčím ozvláštnila. A tak ji ozvláštnila tím, že napekla několik druhů cukroví a pečiva, které následně "valentýnsky" ozdobila a celou místnost hodila "do gala". Do výlohy postavila dvě postavičky - dívku a muže - držící se za ruce a z očí jim skoro tryskaly srdíčka, jako v komiksu. Ke vchodu na věšák připevnila červené balónky. Do rádia vložila kazetu s romantickými písničkami a nastavila je na přijatelnou hlasitost. Na stolky naaranžovala růžové ubrousky a několik obrazů vyměnila za jiné s motivem lásky a tak podobně.
Vlastně byla pokaždé ráda, když mohla druhý den všechny tyto přespříliš sladké doplňky vyměnit za obvyklé.

A pak, když odbila devátá hodina ranní, s určitou nervozitou otočila ceduli na "We're open". Obvykle jí to nikdy nevadilo, ale dneska - na Valentýna - jí po nepříliš dlouhé době zase přepadla lítost a smutek. Smutek ze ztráty člověka, kterého nechala skoro dobrovolně jít, aniž by si pořádně uvědomila, co pro ni doopravdy znamená.
Po necelých deseti minutách se s cinknutím a lehkým závanem chladu otevřely dveře.
„Ahoj,“ ozvalo se. Ten hlas byl tak důvěrně známý, že jí přejel mráz po zádech. Musela být hodně zabraná do svých myšlenek, když si ani nevšimla, že někdo vešel dovnitř. Když si ani nevšimla, že dovnitř vchází on. Ten, kvůli kterému nemohla tolik nocí spát. Ten, který ji miloval. Ten, kterého nechala jít.
Zvedla hlavu a pohled se jí zachytil v jeho očích. V šedomodrých očích, které nemohly patřit nikomu jinému než právě jemu.
„Ahoj,“ pronesla po chvíli šoku. Čekala, že něco řekne, ale když se nic neozývalo, aniž by se na něj podívala, se ho zeptala, co si bude přát. Ze všech sil se snažila zastavit vzpomínky, které se jí hrnuly do hlavy.
„Limetkový dort dneska asi nemáš, co?“ zeptal se se smíchem, a i když jí to ještě víc připomnělo to, na co se snažila nemyslet, s úsměvem odpověděla: „Je mi líto, dneska ne.“ Je mi líto tolik věcí!
„Tak já si vezmu tenhle cheesecake.“
Beze slova ho obsloužila. Zaplatil a bylo na něm vidět, že váhá, jestli má jen tak beze slova odejít nebo začít konverzaci. Nakonec nejspíš sebral všechnu odvahu a upřímně se zeptal: „A... jak se jinak máš?“
Vzhlédla k němu. Jak je to dávno, co se jí na tohle někdo zeptal? „Dobře. Celkem dobře.“
Přikývl a sklopil hlavu.
„A ty? Jak se máš?“ neodolala se ho zeptat. Toužila po tom, vědět, jak se má, co dělá nebo co má v plánu.
„Taky dobře. Teď jsem přijel z Verony. Mám totiž novou práci, víš. Přes týden jsem tam a na víkend se vracím.“
„Aha.“
„A nějak se mi zastesklo po mým nejoblíbenějším dortíku. Ale zrovna jsem se trefil do špatnýho dne,“ zasmál se a jí nezbývalo, než se zasmát taky. „Tak to jsem ráda, že ses stavil...“
Nastala chvíle ticha. Úsměv se z jeho tváře pozvolna vytrácel.
„Tak já už půjdu,“ řekl nakonec a dal se na odchod. U dveří se zastavil. Ohlédl se a podíval se jí do očí. „Rád jsem tě viděl.“ Řekl to tak něžně, že odolávala silnému pokušení se k němu rozběhnout a nechat se od něj navěky objímat.
„Já tebe taky.“

Cedule na dveřích nyní hlásala, že je zavřeno. Nezbývalo než kavárnu "vrátit do původního stavu". Celá příprava na další den jí zabrala skoro dvě hodiny, a když byla konečně hotová, svezla se vyčerpaně na jednu ze židlí a nechala všem myšlenkám volný průběh. Zavřela oči. Vzpomněla si na jeden večer, kdy si ona a její tehdy ještě přítel, vyšli na večeři. Byl to krásný den. Bylo léto, ona na sobě měla krásné pruhované šaty, které si vzala vlastně jen proto, že se mu na ní líbily.

Bylo chvíli po páté odpoledne, když se otevřely dveře. Vzhlédla a hned se jí na tváři objevil široký úsměv.
„Dobrý večer, krásná dámo.“
„Dobrý večer, krásný muži. Co byste si přál?“
Ukázal na jeden dort do vitríny. „Přál bych si tento limetkový dort a jednu kávu, prosím.“
„Jak je libo.“
„Ale abych byl upřímný, vlastně bych si přál, aby tato krásná dáma zavřela svoji nejvíc úžasnou kavárnu a vyšla si s tímto galantním mužem na slíbenou večeři a pak, zda-li bude slečna chtít, jít se někam projít a nebo prostě strávit dnešní krásný večer nějakým jiným pohodlným způsobem.“
„Taková nabídka se těžko odmítá. Ještě hůře, když za ní stojí někdo takový, jako jste vy.“
„Takže?“ zeptal se s významným pohledem.
„Takže ji přijímám a ráda s vámi strávím dnešní večer.“
„Je mi opravdu velikou ctí, že jste mou nabídku tak ušlechtile přijala.“
S úsměvem se mu vrhla do náruče. Odtáhla se od něj a políbila ho.
„Miluju tě,“ zašeptal a přitáhl si ji zase k sobě.

Snažila se ten krásný moment do všech detailů vybavit, ale měla pocit, že se každým dnem víc a víc vytrácí. Kéž by ho mohla mít dneska u sebe jako tenkrát, kdy byli ještě šťastně spolu. Kdyby si už tehdy uvědomila, že ho miluje, byli by teď ještě spolu? Do očí se jí nahrnuly slzy, ale potlačila je. Nechce brečet. Už ne.
Zvedla se a oblékla si svůj žlutý kabát. Zhasla všechna světla, zamkla a šla domů.