Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (Počet hlasů: 0)

Autor: Šimon Votřel

Tak zas bezcílně chodím, pořád dokola, hlavu skloněnou. Léto už odešlo, možná bylo jen pouhým snem, ale pořád je ještě teplo, jen už ne tolik. A tak chodím a vedle věrný druh.
Občas se zastavíme, občas se na sebe podíváme. Náhle v té krajině ticha zazní dětské hlasy, takové, které dávají kvést květům, takové, díky kterým stromy v sadě nesou ovoce. A holčička, které se líbí můj pes říká: „Máte moc hezkého psa,” a její sestra ji přitakává: „Taky se mi moc líbí!” a pokračují ve hře dětství, v nekončící hře s jinými starostmi, s jinými pravidly, v jiných světech.
Ach, drahé holčičky, také se mi moc líbíte, líbí se mi vaše smělost, líbí se mi vaše hry. Jaké mám pokušení svěřit se vám s tím, že můj druh je jediná duše ve vesmíru, která mi rozumí, která mlčí a přitom mluví vlastním jazykem, jehož slova stojí za tisíc těch našich. Čím hloupějším a starším se můj druh stává, tím chápavější a laskavěší je jeho pohled.
Vám se můj druh líbí, já ho však miluji, je mou dobrovolnou součástí, na jejíž ztrátu nelze myslet bez bodnutí u srdce. Jediná duše, která mi rozumí. Duše druha, duše nad dušemi.