Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (Počet hlasů: 0)

Autor: Šimon Votřel

Pod nohami mi křupe sníh, cítím to, ale není to slyšet. Zvláštní. Kolem nekonečná bílá plocha. Na rovinu, když se řekne nekonečná, představíte si, že někde končí, to je racionální, ale v tomto případě pláň opravdu nemá konec, ani za horizontem, prostě nikde. Nekonečná bílá plocha, zasypaná studeným sněhem, ze kterého tu a tady trčí do nebe holé stromy, černé pařáty, snažící se dosáhnout a zničit šedivé nebe. Ach, nebe. Když se zastavím a pozvednu hlavu, rozeznávám za mraky geometrická tělesa neurčitého tvaru. Ale na zastavování nemám čas, pokračuji v cestě.
Již kráčím lesem, ony pařáty jako by nabyly plnějšího tvaru, ale z takto blízkého kontaktu je již zřejmé, že na svůj cíl nikdy nedosáhnou. Téměř jsem došel nakonec své cesty, za támhletím stromem to už jistě bude. Aha, není... Tak za támhletím. Také ne.
Začnou mě nahlodávat nepříjemné předtuchy, snad jsem se neztratil. Ne, to není možné. Naprosto nelogické, prostě nemožné. Běžím, co mi nohy stačí a zčistajasna - ach, jsem na místě. Uprostřed nevelké mýtiny se předkloním a zhluboka dýchám.
Tak jsem tu. Došel jsem až z konce nekončící zasněžené pláně a teď tu prostě stojím! Jsem tu! Pozvednu hlavu a zaryčím z plných plic, vítězný řev, silný jako řev lva, přesto tak lidský, jak jen je to možné. Z ohyzdných nehtů černých pařátů se k nebi vznesou oblaka temného ptactva, prchající před ztělesněnou euforií.
Už jen čekám, nejdřív pln nedočkavosti, ale poté zklidněn a srozumněn se vším, co bylo a je, usednu doprostřed mýtiny a čekám. Zavřu oči.

Jsou tu. Povstanu a přejíždím je pohledem. V kruhu kolem mne stojí plni hořící nedočkavosti vlci, vyceňují zuby a z hrdla jim vychází drsné vrčení.
Vyčkávají, chtějí si tento moment vychutnat, vyždímat ze své oběti i poslední plamínek naděje a nahradit v ní vše strachem, bezmocí. Tak tohle mě baví. Jen se na ně podívejte. Kdyby ty mordy věděly, kdyby jen tušily, jak se ve mně spletly! No téda, no to je ale sranda, podívejte se na ně, hohó, no to mě podržte! Už jsem to neovládl a vyprskl smíchy. Ze všech stran se ozvalo nenávistné štěkání, ovšem poněkud nejisté.
„Ach, drahé šelmy, ubohá stvoření! Opovrhuji vámi a zároveň vás lituji. Nebudu již řečnit více, vezmětě si mě! Jsem váš! K vašim službám, chachá! Vezměte si mé ruce,nepotřebuji je! Vezměté si mé nohy, nechci je! Vezměte si mé tělo! Ať vám chutná, milí vlci. Trhejte! Sápejte! Rvěte ze mně maso, nervy, vše! Vše na co vaše nechutné pracky dosáhnou, vše, na co jen dosáhnou!”
Na mě, na mou mysl, nedosáhnou. Koho by to napadlo, že? Já zůstanu bez jediného škrábance a oni se nasytí tím zbytečným, tím co živí mysl, čeho však už teď není zapotřebí.
Tak. Už vidím jak konají, k čemu jsou zrozeni, jak mučí moji schránku, moji ulitu. Vidím, jak řvu nevýslovnou bolestí, jak se mi zubatá tlama zakusuje do krku a cuká sebou, aby si pro sebe ukousla velké sousto. Sníh už není bílý, je rudý, mísí se s bahnem, které vlci vyšlapali. Velkolepý začátek je tohle, to vskutku ano.

Dílo je dokonáno. Vlci se odebrali hledat jinou oběť, někam do jiné dimenze. Zmizeli, nejsou tu. A ještě něco se změnilo. Jistě, nebe. Už je noc. Ležím na zemi a pozoruji ty neskutečně vzdálené a také moc krásné hvězdy, co nade mnou svítí. Stromy už nepřipomínají pařáty a tak podivně se ke mně naklání, přikrývají mne. Obdivuji a přemýšlím.
Chyboval jsem, neměl jsem se tak rozveselit, to bylo nepatřičné. Ale nejspíš zajímavé. Ano, zvláštní a zajímavé. Ale přesto, proradné city, nikdy jsem si s vámi neuměl poradit, tak už prosím spěte, už mě nerušte.
Odcházím.