Autorka: Eva Novotná

Je Štědrý večer. Jak krásný to den! Všechny děti i dospělí se nemůžou dočkat, co naleznou pod stromky hrajícími všemi barvami duhy. Přímo kouzelný večer, ale já ho bohužel prožívám jinak.
Jsem jen chlapec, který se stal skoro mužem, zatím však jen dítě nenáviděné svou rodinou. Mám otce a matku, kteří mě očividně od narození nesnáší, dvě půvabné starší sestry ,které se díky manželstvím vymanily z pout našich rodičů. Jsou to milé dámy, když je nejhůř, vezmou mě alespoň na pár minut k sobě domů, kde si hraji s jejich ratolestmi, než mě od nich odtáhne otec. A měl jsem dědečka... toho nejlepšího dědečka na světě. Byl na mě moc hodný. Každý večer mi četl či vyprávěl příběhy z dalekých zemí a přes den jsme se toulali po lese a objevovali jeho tajemství. Jak moc mi chybí !
Povzdechl jsem si, když mě otec okřikl, ať zrychlím při servírování jídla na stůl. Měl jsem na kuchyňské lince nachystané dva talíře … pouze dva... pro rodiče. A já opět nic. Celý den se dělám s jídlem a jediné, co dostanu, je chleba a výčitky.
Když se nenasytně ládovali večeří, unikl jsem v starém kabátu ven. Bylo tam krásně. Čerstvě napadený sníh lemoval cesty a zakryl střechy domů. Na dotek byl měkoučký a jemný, ale i přesto pekelně ledový. Bloudil jsem nočními uličkami a koukal se do oken. Hřálo mě vidět úsměvy a smích rodin – pravých rodin, které stály při sobě v dobrém i zlém. Tohle nikdy nezažiji.
Po pár minutách mě oslepilo nevídané světlo. Promnul jsem si své zelenomodré oči a spatřil jsem vysoký smrk uprostřed náměstí zdobený ozdobami zlaté barvy. Vydal jsem se záři vstříc.
Vedle stromku se ve stínu krčila malá lavička s lehkým nánosem sněhu. Smetl jsem jej a posadil se. Město bylo tiché a já tak moc toužil po společnosti. Zahleděl jsem se na ozdoby na stromku. Zaujala mě malá figurka chlapce s šibalským úsměvem, která držela dárek. Vtom mi hlavou projela myšlenka jako záblesk naděje. Postavím si malého sněhuláčka, aby mi dělal společnost.
Neváhal jsem. Do holých rukou jsem vzal sníh a začal tvarovat jednu kouličku za druhou a následně jsem je spojil. Posbíral jsem drobné kamínky ze silnice a daroval svému sněhovému příteli oči, nos a smějící se ústa. Hned jsem si ho zamiloval. Nevím, asi to bylo tím, že jsem byl podchlazený, nebo něčím jiným, ale myslel jsem si, že je to můj malý bráška, kterého jsem nikdy neměl. Při pohledu na kamínky, které měly být jeho oči, jsem si opět vzpomněl na dědečka a jeho příběhy.
Nevím proč, ale začal jsem je vyprávět němému sněhulákovi. Bylo to bláznivé, ale vzpomínky a příběhy mě hřály u srdce, proto jsem celou noc vyprávěl vše, co jsem si pamatoval až do posledního dechu.
Ráno jsem nevěděl, zda jsem živý, či mrtvý, ale jedno jsem věděl jistě, a to že ležím a u mé hlavy stojí sněhulák.