Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 18)

Autor: Karel Vařejka

„Ještě čajík, prosím!“ zavolala jsem na maminku.
„Hned to bude,“ řekla, celá udýchaná.
Bylo mi líto, že ji vyčerpávám svými výmysly, ale v té chvíli jsem byla tak unavená, že bych se z pohovky nehnula.
„Děkuji!“ poděkovala jsem, když mi ochotně donesla čaj i s mými oblíbenými kakaovými sušenkami. Usrkla jsem čaje.
Au! Au! Moc horké.
Maminka mě vždycky varovala, že když přinese čaj, musím chvíli počkat, než se budu smět napít. „Ještě je moc horký,“ říkala mi s úsměvem.
Začalo mě štípat na jazyku, a tak jsem si honem nacpala sušenku do úst, abych nemyslela na ten jazyk.
Pak jsem si vzpomněla na svou kamarádku, které bych nemohla sušenku nedat.
„Adélko!“ křikla jsem. Za chvíli přicupitala a začala se lísat okolo mých nohou fenka yorkshirského teriéra.
„Tu máš, Adélko,“ a podala jsem jí sušenku. Ta ji spokojeně schramstla a začala mi lízat nohy, aby dostala další.
Chtěla jsem si vzít další sušenku, ale ta mi spadla na pohovku k polštáři.
„Tu už si nevezmu,“ pomyslela jsem si. „Tak ji dám tobě,“ usmála jsem se na Adélku. Když jsem se ale otočila pro sušenku, už tam nebyla. „To je zvláštní. Velmi zvláštní.“
Pátrala jsem, zkoumala, kde by ta sušenka mohla být. Přece se nemohla propadnout do země! Nakonec jsem přece jenom na něco přišla. Drobky od sušenky ležely na polštáři. Najednou se začal polštář kroutit až do podivného úsměvu.
„To není možné,“ pomyslila jsem si. Abych opravdu uvěřila tomu, že polštář snědl sušenku, dala jsem k němu jednu další.
Za chvíli jsem se letmo podívala k polštáři a uviděla jsem tam jenom drobky. Zatočila se mi z toho hlava a i s šálkem čaje jsem se svalila na pohovku. Čaj začal téct po mých šatech, ale to už si mě dřímota podmanila…
Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že ležím ve své posteli. „Ach, to byl jen sen. Uf!“ oddechla jsem si. Hned nato jsem opět ztrácela kontrolu nad svým tělem. Uviděla jsem své polité šaty.
Uslyšela jsem, jak někdo kráčí po schodech. Klika se pohnula, dveře se otevřely a do pokoje vešla maminka.
„Tys mě sem odnesla, viď?“ zeptala jsem se. „Ano,“ usmála se maminka.
Chtěla jsem jí všechno říct a ukázat.
Vstala jsem z postele a na pravé noze jsem ucítila, jak mě cosi studí. Podívala jsem se a zjistila, že mi chybí ponožka.
„Mami?“
„Ano?“ zatvářila se zvědavě.
„Když jsi mě nesla do postele, měla jsem obě ponožky?“ ptala jsem se celá zmatená.
„Nevzpomínám si, broučku, ale rychle ji najdi. Víš, že nemám ráda, když najdu věci tam, kde nemají co dělat.“
„Chci ti něco povědět. Pojď za mnou,“ poprosila jsem ji.
Sešla jsem ze schodů a vstoupila jsem do obývacího pokoje. Ihned mě zamrazilo. Polštář, který ležel na pohovce, byl plný k prasknutí.
„Co jsi s ním, prosím tě, udělala?“ zeptala se máma. Nedokázala jsem jí odpovědět. „Není tam náhodou tvá ponožka?“
„Myslím, že ano,“ řekla jsem si v duchu.
„Mami?!“ vykřikla jsem polekaně. „Kde je Adélka?“