Autor: Jan Vařejka

Narodil jsem se do špatné doby. Rodiče mi místo podání pomocné ruky vždy nastavovali ruku kázně. Ve škole to bylo doslova peklo, prolezl jsem s devíti čtyřkami. Na střední to byl zase očistec. Šikana byla na denním pořádku, učitelé byli často pod vlivem alkoholu. Skoro každý do hodin přicházel, jak se mu zachtělo. Ve třídě byli samí simulanti. A ta školní jídelna… Každý den blivajz za blivajzem. Jídlo jsem si neměl kde sehnat, a tak jsem tam musel jíst. Se školou to šlo z kopce potom, co jeden kluk spadl z prvního patra. Učitelé zmizeli, děcka taktéž a kuchařky vařily to, co jim přišlo pod ruce. Ředitel se dostal do blázince. A potom to začalo… Vládu převzaly kuchařky.
Byla grilovací sezóna, takže bylo jen maso. Jak plynuly měsíce, střídaly se sezóny. Po grilovací přišla zabijačková, a tam se to zvrtlo… Do kuchyně vběhla dívka, právě když… (radši ne, ne, neřeknu vám to). Prostě od té události se na jídelníčku ustálilo lidské maso. Všichni tloustli, aniž věděli proč. Žáci mizeli, mnohdy při vyučování. Myslel jsem, že dostanu infarkt, když jsem uslyšel své jméno v rozhlase. ,,Opakuji….do kuchyně, prosím!‘‘ Možná to bude moje poslední procházka tou chodbou. Zaklepal jsem, chvíli počkal a potom otevřel.
Po levé a pravé straně za dveřmi už čekaly kuchařky a uprostřed stála šéfkuchařka. Vrhly se na mě jak vlci na králíka. Udeřily mě paličkou na maso. Když jsem se probral, seděl jsem za sklem. Ve skleněné kostce. Za mnou, na protější stěně, stál otvor (kulatý) a na ,, podlaze‘‘ ležely kusy masité kaše. Najednou se z tunelu vynořila paže s hákem na konci. Šátrala po mně ve vražedné místnosti. Mačkal jsem se do rohu 90-ti stupňového, abych paži unikl. Neměl jsem šanci. Hák se mi zabodl do stehna a já jsem křičel bolestí. Za sklem jsem uslyšel smích šéfkuchařky. Potom se zakuckala a kouřila cígo. Hák mě táhl dovnitř tunelu. Jeho pohyby řídila další vražednice. Za tunelem stálo popraviště… Obří mlýn na maso- lidské maso. Za kliku táhlo několik kuchařek a z trychtýře stříkala krev. Chytl jsem se hlavičky hřebíku, která vyčuhovala nad podlahu ze skla. Ruka mi vyklouzla, kvůli masité kaši. Do náruče jsem nabral kaši a nechal se táhnout… Chytl jsem se obruby na okraji trychtýře. Zíral jsem na ty složité mechanismy. Vruty vcucly vše. Skrčil jsem se pod okraj obruby, nohy mi klouzaly dolů, po tukem vymaštěném trychtýři. Na hlavě jsem ucítil chlad. Ani jsem si neuvědomil, že mě ostříhaly. Jistě, kdo by chtěl maso s vlasy.
Vhodil jsem mezi vruty hrst kaše, až to zachrochtalo. Málem jsem tam spadl s kaší. Plán mi vyšel dokonale. Právě další žák (kandidát na smrt) otevřel dveře. Zabavil kuchařky. Vyskočil jsem z mlýna a běžel po kachličkové podlaze. Klouzala pod mými chodidly. Utíkal jsem k oknu. Chytl jsem okenici a skočil… Až jsem uviděl tu výšku, uvědomil jsem si, že kuchyň není v přízemí. Smrt byla i mimo kuchyň. Mohl jsem jen doufat, že se nestanu hlavním menu na něčím jídelníčku…
2. část z PĚTI DÍLŮ LIDSKÉ DUŠE- OBŽERSTVÍ