Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (0 Votes)

Autorka: Anna Hospodářská

Vždy jsem milovala noc. Všude je klid a ticho. Ve tmě se vše zlé schová a zůstane jen nebe v mnoha svých podobách, jež vás tiší a šeptá, že život je krásný. Zřídka kdy se ozve nějaký zvuk okolí.
Každý večer jsem chodila na louku za naším domem. Lehla jsem si do trávy, podepřela si hlavu a porozovala jsem večerní oblohu. Vše začínalo krásným západem slunce, kdy nebe hrálo milióny barev a slunce rudě zářilo. Pomalu se schovávalo za vysokými stromy, skrz které prostoupilo jen pár oslabených paprsků slunce. Poté jsem viděla už jen nebe plné hvězd a užívala si té vzácné chvíle, která mi připadala více než magická. Chvíle, která mě naplňovala a uklidňovala. Byl to čas, kdy se mi hlavou honilo plno myšlenek, vzpomínek a tužeb. Vydržela jsem takhle několik hodin a vždy si přála, aby to nikdy neskončilo. Abych tu navždy zůstala ležet schovaná pod rouškou noci a v milosrdném objetí čehosi, co mě mnohonásobně převyšovalo. Byla jsem snad jediným člověkem na zemi, kterému bylo tak dobře.
Kdykoliv jsem se někomu svěřila, vždy se mi všichni smáli a dělali ze mě blázna. Možná jsem jím byla, ale přehlížela jsem to. Přehlížela jsem veškeré posměchy lidí okolo mě. Nechtěla jsem se vzdát těch chvil, které pro mě byly vším.
Jako každý den jsem se i ten dnešní vydala na louku za naším domem. Zdálo mi, že dnes jdu pozdě a prošvihnu západ slunce. Ve spěchu jsem se přiřítila na louku a celá vyčerpaná jsem skočila do trávy. Uvelebila jsem se a zdvihla hlavu. Konečně jsem po celém dni měla svůj vytoužený klid.
Najednou mě vyrušil neobyčejný zvuk. Nepřicházel z lesa, blížil se napříč loukou. Byly to kroky. Lidské kroky. Sedla jsem si, otočila hlavu a uviděla přicházet kluka, jehož silueta mě na první pohled zaujmula. Líbila se mi. Avšak téměř okamžitě jsem si podobné myšlenky zakázala. Stejně přišel jenom proto, aby se mi smál a s posměšným úšklebkem říkal, že jsem blázen. Hlavu jsem otočila zpět k nebi. Pořád jsem slyšela jeho kroky, které se neustále přibližovaly. Snažila jsem se být klidná a soustředit se na západ slunce, ale moc se mi to nedařilo. Zastavil se za mnou, ale mlčel. Nic neříkal. Po chvíli se posadil vedle mě. Neohlížel se. V tichosti se mnou pozoroval zapadající slunce. Dnes to bylo vyjímečné. Najednou jsem tam neseděla sama, ale byli jsme dva.
Už celý měsíc jsem nebyla jediná, kdo chodil na louku. Byl tu on. Už jsem nebyla jediným bláznem, který miloval tichou a klidnou noc. Byli jsme dva. Každý večer jsme se scházeli na louce, v tichosti pozorovali západ slunce a poté nebe plné hvězd. Vždy jsme vedle sebe jen tak leželi. Nikdo nikdy neřekl ani slovo, ale i přesto jsme si rozuměli. Věděli jsme, že i ten druhý myslí na to samé.
Dnes byl skutečně hezký den, takže jsem spoléhala na to, že bude i krásná noc. Když jsem přišla na louku, už tam seděl. Posadila jsem se vedle něj, vyměnili jsme si pohled a porozovali. Slunce začalo zapadat asi půl hodiny po mém příchodu. Opět bylo krvavě červené a nad našimi hlavami se odehrávalo tajuplné a úctyhodné představení. Vše bylo nádherné.
Najednou se otočil a podíval se na mě. Usmál se a jeho rty našly svůj cíl na mé tváři. Celá jsem zčervenala a v mém srdci začal plát plamínek lásky. Otočila jsem se a pusu jsem mu vrátila. Teď však na ústa. Beze slov jsme se otočili zpět a dál pozorovali nebe, na kterém se již začaly objevovat první hvězdy. Lehl si. Rozhodla jsem se opičit, ale dnes trochu jinak. Má hlava spočinula na jeho hrudi. Bylo mi krásně jako ještě nikdy předtím. Hvězdy na nebi dnes zářily jen pro nás - pro dva blázny, kteří milovali noc.