Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 3)

Autorka: Mária Volmanová

V jednom nedalekém, nebo možná i dalekém, království žil král. Ten začal churavět a nikdo mu v celé rozlehlé zemi nedokázal pomoci. Chodili za ním různí slovutní lékaři, ale žádná léčba nezabírala. Všichni už nad králem lámali hůl a on seděl zavřený v komnatě a vlastně jen čekal až si pro něj přijde Smrt a odvede si ho s sebou, obával se, že to bude pro něj jediná pomoc.
Jednou šla kolem kořenářka, chtěla jít za králem. Nejdříve ji k němu nechtěli pustit a málem jí velice nevybíravě vyprovodili z hradního pozemku... Ale nakonec stráže umluvila a věnovala jim voňavé koření pro jejich drahé polovičky. Všichni byli spokojení.
Když vešla do královy komnaty, byla tam tma a zaprášeno. Skoro se tam nedalo dýchat. Král seděl na posteli. Byl bledý jako měsíc v úplňku a celkově vůbec nevypadal dobře.
Kořenářka se ale pro jistotu zeptala se ho: „Co tě trápí králi?“
Král odpověděl: „ Nic mě netěší, pořád mě bolí hlava, cítím se jak tělo bez duše a jsem vyčerpaný, ale žádný lékař mi neumí pomoci...“
„A ty se divíš? Jsi tu zavřen jako v kobce. Ven nechodíš, tmu tu máš. Kdoví, co do sebe láduješ... Aktivně neopočíváš, jen se válíš v peřinách! Kdybych ti měla něco poradit, tak vyjdi ven do lesů a hájů, nadýchat se čerstvého vzduchu, pij čistou vodu a bylinkové čaje a jez zeleninu. To ti určitě pomůže.“
Král na to nedůvěřivě odpověděl: „Tak já to zkusím, ale nevím, vyzkoušel jsem už všechno a nic nezabralo. Ale poslechnu tě, už jen proto abych zjistil, zda mě netaháš za nos.“
Kořenářka si tiše řekla: „ Tak uvidíme králi, uvidíme.“ Potichu se zasmála, věnovala králi poslední pohled a společně s ním i nějaké bylinky a opustila hrad. Již ji v tomto království nikdo nikdy nespatřil. Asi odešla pomáhat jinam, nebo to možná byla kouzelná babička, to už nezjistíme.
Hned další den si král vyrazil ven. Nejdříve ho do očí uděřily paprsky slunce, v první chvíli myslel, že oslepne. Oči držel křečovitě zavřené, ale za malou chvíli začal sluníčku přivykat a jeho oči se začaly pomalu otevírat. Královo tělo přijímalo blahodárnou sílu slunce. Nadechl se čerstvého vzduchu, trochu ho polechtal v plicích, ale vzápětí se mu lépe dýchalo. Šel pomalu, často odpočíval, jeho tělo nemělo sílu a nikdy nebyl zvyklí chodit. Na vycházce objevoval stále něco nového, co nikdy před tím nezažil. Slyšel zpívat ptáky v korunách stromů, viděl motýly a včely, jak poletují z květu na květ, cítil byliny, které neznal, pod nohama mu šustila čerstvá tráva. Cítil se jako v nějakém snu, jako v pohádce. Z čutory popíjel chutný bylinkový čaj a cítil se mnohem lépe než, když ráno opouštěl hrad.
V jednom háji ucítil nádhernou vůni, šel za ní, chtěl vědět, co jí způsobuje, ale viděl jen jeden strom.
Zeptal se ho: „To ty tady tak nádherně voníš?“
„Ano“ odpověděl medovým hlasem strom.
„A smím se tě zeptat na tvé jméno?“ vyzvídal opět král.
„Já? Já jsem lípa. Copak ty mě neznáš? Mě zná každý v tomto kraji. Ty asi moc často nikam nechodíš, viď?“ řekl mu na to strom trochu překvapeně.
„Já jsem král a neměl jsem čas chodit ven, měl jsem důležitější práci, ale teď jsem nemocný... A neznám tě, ale ještě bych se tě rád zeptal, na to, čím jsi mi užitečný? Já nechci v království totiž nikoho, kdo ničím neprospívá,“ pronesl král, kterého trochu urazilo, jak s ním lípa mluvila.
„Já vím, že jsi král, ale to přeci neznamená, že nemůžeš někdy vyrazit ven, určitě jsi onemocněl kvůli tomu, že jsi stále jen pracoval a seděl za stolem. A já pomáhám lidem s jejich neduhy a někdy si ke mně chodí pro radu.“
„Mně bys neporadila.“ řekl rozmrzele král, který nerad přiznával, že mu kořenářka pomohla a že měla pravdu i lípa a že už se cítí mnohem lépe, nechtělo se mu přiznávat, že něco dělá špatně.
„A s čím bych ti měla pomoci?“ zeptala se lípa.
„Jsem stále nemocný a ani nejlepší lékaři této země mi nedokázali pomoci.“
„Ale na to je snadná pomoc.“ usmála se mile lípa. „Stačí chodit ven na čerstvý vzduch. A dám ti svoje sušené květy, nějakou dobu je užívej, choď dále na vycházky, a pak mi přijdeš říci. Vždyť již teď vypadáš mnohem lépe,“ odpověděla lípa a rozloučili se.
Za několik týdnů přišel zdravý král, který již přiznal svou chybu, za lípou, aby jí poděkoval. Byl již zdravý a pln síly: „Děkuji ti. Jsem již zdráv jako řípa a to jen díky tobě a kořenářce.“