Autor: Jakub Tvrz

(upozornění: vše je potřeba číst s českou výslovností)

Ach bohové, jak jsem se mýlil. Myslel jsem si, že je snadné chovat se jako bohatí a vzdělání lidé, že je lehké nosit oblek a vést chytré řeči.
Slastně jsem se zavrtěl v polstrovaném křesle u menšího dřevěného stolku. Za zády se mi hrdě tyčila knihovna až po strop napěchovaná různobarevnými svazky. Můj portrét se zrcadlil ve skleněných zatahovacích dveřích. Po barovém pultu tančily odlesky vyleštěných sklenic, naproti zela prázdnotou vitrína na zákusky. Tmavé stěny ostře kontrastovaly s béžovými doplňky dřevěného nábytku. Všude se třpytil chladný nerezový kov. Zkrátka moderní snídaňová kavárna pro lepší lidi.
„Vítejte u nás,” usmála se na mě milá slečna a podávala mi jídelní lístek.
„Dobré ráno,” pronesl jsem s nedbalou elegancí. Toužil jsem říci ještě něco, cokoli moudrého dodat. „Koukám, že máte dobře vybavenou knihovnu - Říha, Nepil, Čtvrtek, Kahoun,” vyjmenovával jsem autory, které jsem si při letmém pohledu zapamatoval, „skutečné skvosty naší literatury.”
„Ano,” přikývla nejistě mladá číšnice a pokusila se o úsměv, jako bych vtipkoval. „Dáte si něco?”
„Já se ještě podívám,” odvětil jsem ledabyle a ona se vzdálila. Teprve teď jsem si pořádně prohlédl celou knihovnu - citoval jsem z dětské části. Ruměnec mi zalil tváře, hned na začátku pochybím.
Další rána přišla vzápětí. Jakožto vesnický buran, jenž se sice neztratí v žádném lese, zabloudil jsem ihned v nabídce jídel. Bylo jich moc a žádné jsem neznal. Rozhodl jsem se tedy objednat si to s nejzajímavějšími, nejluxusnějšími názvy.
„Tak já bych si dal...,” zabrejlil jsem chytře do lístku, „ třeba jednou home made lemonade a k tomu... k tomu... dejte mi to ham a egs.”
„Bude to všechno?”
„Ano,” odpověděl jsem a těšil se na své ham. Říkal jsem si: když ham, tak to bude dobrý.
Námahou celý zpocený, avšak šťastný, že jsem si tak dobře objednal, jsem se vydal hledat záchody. Asi za třemi rohy visela velká cedule s nápisem TOALETY. Vcházím. Na prvních dvířkách píšou BABY, tak zahučím bez rozmyslu do těch vedlejších. Ještě mezi futry jsem se srazil s obstarožní paní.
„Kam to lezete, člověče?!” rozkřikla se na mě. „Neumíte číst? Tady jste špatně!” vytkla mi a rozklepaným prstem ukazovala na obrázek panenky.
Zastyděl jsem se a rychle vpadl do třetích dveří. Ještě jsem však houknul v odpověď: „Vy jste taky špatně, baby jsou hned na kraji!” a rychle jsem za sebou zavřel.
Panečku, ta vyváděla! Ale co, špatně byla. Neumí si přiznat svůj pokročilý věk a pak se vzteká.
Když jsem zas seděl v pohodlí svého křesla, dělal, že nad něčím důležitým přemýšlím a mnul si bradu, přišla číšnice. Hrdě přede mne položila talíř s obyčejnými vejci na šunce a půllitrovou sklenici plnou vody s trochou citrónu. „Tak tady to je: jednou hemenex a houm mejd limonáda.”
Teď mi to docvaklo - spletla si objednávku. Abych získal zpět ztracenou autoritu, nahnal jí trochu strachu a ukázal, že jsem skutečně velký pán, se kterým se nemá žertovat, spustil jsem zhurta: „Já nechtěl žádný houm mejd, žádnej kyselej citrón, já chtěl home made lemonade! A co teprve ten váš hemexen nebo co! Já chtěl ham – ham a egs! Ne hem, ale ham. Ham, mňam! Chápete? Ham! Ham!”
Asi jsem udělal nějakou chybu a oni poznali, že nejsem žádný pán, ale obyčejný vesničan. Myslím, že to bylo těmi knížkami na začátku. Sprostě mě vyhodili na sluncem rozpálený asfalt za stálého omílání: „My jsme seriózní podnik, žádný blázinec ani holubník. Nejsme tu pro srandu králíkům.” Ti králíci byli asi narážkou na můj vesnický původ.
Bylo mi líto, že jsem nevzal zavděk krásně vonícími vejci, ale jen jsem mávl rukou a zařekl se, že vícekrát už do podobných podniků nevkročím. U nás v hospodě mají vajíčka dobrá a ještě si člověk pokecá.