Autorka: Nina Žemličková

Vězení

Najdu někdy cestu ven?

Z vězení mysli - širokých stěn,

zděných - je to čistá práce,

sám jsem zdil - má situace

neměla jiné řešení.

Tak postavil jsem lešení

a stavěl jsem základy, podlahu, stěny, strop,

vyhloubil jsem si vlastní hrob

a s vírou ve věčný klid

chtěl jsem se navždy světu skrýt.

To vám nikdo neprozradí,

co myšlenek se nahromadí,

hlasů, šustění, šepotu

spolu zaplní temnotu

a bzučí, bručí, hučí, skučí

rezonují, blednou, mučí.

Přestaňte už! Ticho! Prosím!

Jen do lesa dříví nosím,

otvírám své staré rány,

co byly špatně zalátány

a i když mě zocelily

nikdy se nezacelily.

Má pozice se mi zdá vratká,

nemám žádná zadní vrátka,

nouzový východ není,

sám, opuštěn, ve vězení

co cihlu po cihle jsem kladl,

sám zbudoval, však neodhadl

jsem pravý účel stavby.

Obávám se, že konec plavby

se nezvratně blíží.

Spodek mříží

zaplavuje voda.

Výčitka mě bodá,

ale už pozdě je honit bycha,

snad se dočkám svého ticha

i na téhle straně stěny.

---

Neumění

S jiskrami v očích jen tajíme dech,

dřevěné dveře studí mě do tváře,

ticho nás objímá, ve čtyřech zdech,

nebeskou písní pro všechny hvězdáře.

Za stěnou z papíru příběh se line,

od prstů přes ruku putuje chlad,

oběma tělem nám stejná krev plyne,

však jedná je sytá a druhá má hlad.

Pojí nás minulost, pevná a neměnná,

však dávno jsme minuly rozcestník života,

odkdy se vlastní krev stala tak vzdálená,

do země vpila se bratrská jistota.

Dva různé hlasy, z opačných stran,

ale který si vybrat, na koho se otočit?

Jak jediným krokem překročím oceán,

když nohy mám krátké a nechci se namočit?

Nechci si vybírat, všechno anebo nic,

ruka co bodla mi zahřívá dlaně,

co stalo, tak stalo se, ať snažím se sebevíc,

mám Tvé jméno vyryté – v hluboké ráně.

---

Básnická sebedestrukce

Nemá srdce na správném místě.

Hrudní koš prázdný, to vím jistě,

ale neleží jí ani na dlani,

v té drží tužku na psaní

do větru proklíná nadání

co nestačí bez odhodlání

a píle.

Chvíle

mlčení není nehybná.

Šepot, že bezchybná

by mohla být kdyby,

nedělala chyby.

Tak jednoduché to vždycky bylo,

zbav se chyb, ale co Ti zbylo?

Krásné, velké, holé nic,

tam kde čáry kolejnic,

se střetnou spolu

v dáli, kdesi na obzoru

tam může být bezchybná.

Nosí své srdce kolem krku

na šňůrce. My o vlku

a on už dávno není venku

už je uvnitř. Na pomněnku

zapomněla.

To se dělá.

To se stává.

Stárne zpráva

a ztrácí význam.

Jednou si konečně přiznám

co znamenal pro mě venek

ve vlasech vítr a pomněnek

plná stráň,

snad splácí daň

za zlo, které nespáchaly.

Už nematu jen protihráče

zaplétám se, část mě už pláče

půl druhého roku, v rohu,

zakopla jsem, o vlastní nohu,

pro oči nevidím. V zrcadle

prázdno, květy ve váze uvadlé

asi na ně někdo zapomněl.