Autor: Pavel Adrian Kučera

VE VĚTRU

Někdy stačí jen jedna zpráva,

ten jeden řetězec písmen,

aby z člověka stekla všechna barva,

aby větrem zhasl plamen.

První odchází růže s máky,

šarlatové nitě rozpárané,

milé milenky potrestané,

nepotkají již čmeláky.

A jako nitka ve větru,

mi uletí v bezesvětlu.

Máky prvně z tváří mizí.

Pak růže ze rtů steče.

Nakonec se i srdci zcizí.

To zpráva všechny seče.

Meruňky, druhé v pořadí,

rajské šťávy veselé

lásky tváře vřelé,

vypaří se v bezvládí.

A jako vůně ve větru,

mi uletí v bezesvětlu.

Pampelišky, třetí.

Tak už i plevel

nezůstane s pletí.

Ani sto novel,

krásných jak ona,

nepřemluví ni faraona.

A jako pírko ve větru,

mi uletí v bezesvětlu.

A já, mé tváře i srdce,

bezbarvé a šedobílé,

modrobíle pošetilé.

podobné spíš hlíny hrudce.

---

NA DÁLKU

U moře – či u mě v údolí,

u odlišných metropolí,

jediný měsíc nad námi svítí.

Jsme lístky stejného kvítí.

Vidíš to?

Ať už měsíc líný je,

já viděl jeho závěje.

Aspoň jeho služky malé,

svítí na nás neustále.

Vidíš to?

Polárka nám oboum mává,

– věčná sirka – co bdí.

To ať se nám sladce zdává,

– pod její září beze tmy.

A zbytek služek lampiónu,

jeho mocný třpytek chvost,

po milostivém maratonu,

šuškají si o nás – pro radost.

Mohl bych pod dnešní oblohou ležet sto let,

páč oba vnímáme její stejný, shodný vzhled.

Ba! Ležel bych zde věčně!

Za jasna, v dešti i v mračně!

I přes metrů milion

cítím tvůj pohled

na ten jeden lampión.

Máme spolu co sdílet.

I přes celou tu dálku

dnes neusínáš sama,

když perleť korálků

jediná je nad náma.

A když zvednu ruku,

já cítím tvojí v ní.

Ačkoli bez doteku,

na dálku jsme spojení.

Slyším já srdce tvé,

občasné pulzování,

jak po objetí prahne.

Naplním ti tvé přání.

Spinkej sladce, krásné sny.

A v té dálce, pod hvězdami,

chytnu tě jak malou lžičku

a usnem spolu, pomaličku.

---

NA CHVÍLI

Posadil jsem se do vlaku,

kde došel jsem k poznání

nevěřící svému zraku.

byl to expres tajných přání.

V kupé mi do oka padla

kráska, co tíží hrdla.

Byl to expres lásky

pro kouzlo za hlásky.

V kupé mi v náručí skončila

sličná dívka ve střevíčkách.

Ta na chvíli se ztratila

v našich prudkých myšlenkách.

V další stanici se však

v nástupišti rozplynula.

Raději než jeden vlak,

po zkušenostech planula.

Přiznám se, že na téže stanici,

i já jsem vystoupil a hledal.

Nenašel jsem. V ruce kytici

na nový spoj jsem se dal.

Nová další dívčina tam

okouzlila mě důvtipem.

Zapomněli jsme se s madam

v naších dlouhých toulkách stopem.

Odkaz, jímž se sama chvěla.

Ona totiž v plánu měla

jedinou zastávku jet,

láskou se iba opíjet.

Dnes už nevolím dlouhé trasy.

Ve vlaku vydržím tak pět stanic.

Ochutnám od chvil pouze jasy.

Neslyším a neptám se na nic.

Dnes už nevolím dlouhé trasy.

Jinak bych nikdy nikam nedorazil.

Teď sbírám zkušeností časy.

Nač bych si cestu kazil?