Autor: Ester Staříková

Co mám sakra dělat než zabije mě deprese?
Chodit denně na hypnózu, prodělávat regrese?
Mám křísit kvítky sešle mrazem?
Padat jak vločka z mostu na zem?
Mám napsat stovky vět téměř o ničem?
Skoro hluchý stát se ladičem?
Mám v touze po svobodě pít exotické čaje?
Nebo jen tak na boso projít cizí kraje?
Mám poddat se splínu?
Odhalit všechnu srdce špínu?
Mám nechat slovo za slovem ať klidně ztěžkne olovem?
Mám přiznat si, že jsem šílencem?
…Nádherné vzdálené hvězdy milencem,
Která se mi stále vzdaluje
A ten ubohý sval to spaluje.
Mám těšit děti? Jezdit s kolotoči?
Bojovat o lesy s červotoči?
Mám už konečně podlehnout marnosti?
V děsivém podvečeru prochladnout na kosti?
Mám zase začít věřit na víly?
Tancovat na louce s bodláky a motýly?
Mám nechat ožít tu lesklou baletku?
Někde v dálném vesmíru najít rodnou planetku?
Mám konfrontovat své sny s realitou?
Sledovat hodiny flašku nedopitou?
Mám přehodnotit život, tu šedou bublinu?
Nebo ho rozmlouvat naivnímu miminu?
Mám se vzdát i poslední touhy?
Vymazat z oken a duše všechny šmouhy?
Mám láskou zahrnout bytost spící na klině?
Která občas jak bubák civí ze skříně.
Mám nakonec se vzdát všech nadějí,
že rozsvítí se oči těch, co se nesmějí?
Mám sledovat jak červený kohout pojídá pralesy?
Být Poloniem skrytým za závěsy?
Mám pokusit se o vnitřní revoluci?
Přitom doufat, že doženou mě vlci?
Fenrirovy z nudy strkat ruku do tlamy?
Na korábu proplouvat mezi hvězdami?
Mám stát se velkým kouzelníkem
a po nocích trávit čas s popelníkem?
Mám na dně flašky levného alkoholu
Najít lék na žití a kousek světabolu?
Mám stát se v malířství sokem podzimu?
Přecpat se k prasknutí v přípravách na zimu?
Ze střípků pak poskládat mozaiku?
Místo svetru přitáhnout si svěrací kazajku?
Mám stát se pirátem - počestným námořníkem,
Co spává ve stanu nad rybníkem?
A bavit se ruskou ruletou?
Doufat, že nesnáze pod stůl se zametou?
Co třeba realizovat ztřeštěné nápady,

pozorovat každodenní zázraky – slunce západy?
Které někdy nutí k úsměvu,
Když ptáci se k ránu dávají do zpěvu.
Co takhle koupit na tisíce růží,
Obvázat je stužkou, nebo tenkou kůží
a rozdávat je dívkám na potkání?
Aby se usmály aspoň jednou od svítání.
Snad bych se někdy i cítil jako hrdina,
I když vše je blud jen pouhá vidina.
Chtěl bych se zabývat úplnými hloupostmi,
Ptát se Osudu na pravdu nad kostmi.
A třeba taky věštit z louže.
Být kapkou co po listu se klouže.
Chtěl bych se poznat se zvrácenou kráskou
A otrávit ji krystalicky čistou láskou.
A s ní zničit i kousek světa.
Vlastně k tomu stačí holá věta.
Co z toho vlastně budu mít?
Mohou si jen prstem v zemi hrob rýt.
A proč se vůbec o něco snažím?
Vždyť nenávistí mrznu a strachem se smažím.
Mám zapomenout? Jo, to moc bych chtěl.
Rozložit Superego, mě i Id do rozdílných těl.
Pak stát se pánem vlastní svobody
Být pouhý kámen, co skutálel se do vody.
Co jsem? Smutný klaun s jehlou v ruce,
který neobratně sešívá srdce.
Nebo velitel ztraceného regimentu?
Pán celého světa? Tedy kromě orientu…
Mám pod skálou hledat poklady?
Být vládce dobré i smutné nálady?
Má projít celý svět? Vidět všechny kontinenty?
Sám sobě si klást bídné argumenty…?
Mám najít si jiné záliby?
Na kousek lívance chytat bíle velryby?
Mám si uvědomit, že nade mnou máš moc?
Být bardem pod cizím oknem po celou noc?
Mám křičet? Vím, že to chceš. Jsi krutá duše.
Mám klepat se kosou v teple a suše?
Mám na sedřených kolenou prosit o kousek lásky?
Mám spočítat kůře stromů všechny její vrásky?
Má zabít, nebo toužit sám po smrti?
Líbat opět rty, jež chutnají po rtuti?
Mám ponechat tělo ať vládne mu zvíře?
Být méně než prach, než tečka na papíře?
Nevím, třeba křičet pasáže Umění milovat jen tak z nudy?
Lidé asi vážně jsou jak prasklé housle, jak bez měchu dudy…
Mám tedy volit jako Sofie?
Hodit kostkou kdo z nás to přežije?
Mám zatrpknout? Být přezrálý bez?
Házíš pod klacky nohy, jsi na řece jez.
Mám pozvat na oběd nestvůry?

Slabí až na smrt vydat se na túry?
Mám naučit se všechny světa jazyky?
Pak jak sardinka nad hrobem kašlat na zvyky?
Mám ponořit se v zrcadlo? V mezihvězdný prášek?
Vyměnit za rýži rozvařený hrášek?
Mám stát se mistrem ďábelského nástroje?
Ze dne na den měnit postoje?
Mám dělat v blátě andělíčky?
Navléknout kouzelné prsteny i na malíčky?
Mám prodat svojí ledvinu?
Dokázat ti nevinu?
Mám stát se tvým otrokem?
Být slzou pod okem?
Mám vysadit na Gobi hruškové aleje?
Obětovat Indrovi ať trochu je zaleje?
Mám…ty…ona… vidíš je taky?
Ty dlouhé pařáty co rozsápávají mraky!
Chci… toužím…neslyším cvrčka - jediného přítele.
Obluda plazí se na návštěvu z pod postele.
Cítím jen chuť hořké trávy
Cítím jen stébla té nejjemnější kávy.
Ne…tedy vlastně obráceně!
Proč… k čertu… podlehnul jsem ženě!!!!!!!!!!!!!!!

--------------------------------------------------------

Ztraceným v davu vrací se síla.
Kňučí jak v podvečer velryby.
Když v hlavě jim usne dravá víla.
Pak šeptají co vlastně chtěli by.

S vírou, že přeskočí topoly
sedají k sobě jak vrabci na střechu.
Neschopni plnit úkoly.
Neschopni vylézt z pelechu.

---------------------------------------------------------

Sněhová vločka roztála po doteku s pleší,
když upadl z výšky nebeské.
Každým dnem zdá se slunce těžší
A noci delší, temné, nehezké.

Lampy ve vánici mlčí stále.
Bílá něha je jako hejno včel.
Snad se vytratí aspoň na Tři krále
Moc královny zimy z lidských těl.