Autor: Simona Přikrylová

CO JE TO SEN?

Sen. Co je to vlastně sen?

Vídáš ho vždy,

 když noc střídá den.

Je to přelud, tajná touha

 nebo záblesk budoucnosti?

Možná jenom něco,

 co tě tíží z minulosti.

Kdo ví? Kdo mi poradí?

Když nevím kudy kam.

Sen? Vždyť je to jenom pouho pouhý klam.

V ZAJETÍ CITŮ

Co to vidím, je to snad kapka slzy,

které stéká po tvé tváři?

Kdepak jsou ty oči,

které radostí vždy září?

Ano, je to tak,

není to jen pouhé zdání,

Skutečně teď slzy mou tvář haní

A kde je ten úsměv,

který býval součástí tváře tvojí?

Kdopak za tím vším,

kdopak za tím stojí?

Lidská závist, zákeřnost a zlost,

která pálí za tebou

ten nejvzácnější most.

Most se základy přátelství a sympatie,

které člověk tak nelehko a

nerad skryje.

I moje srdíčko kvůli tomu pláče a

nelehký boj s rozumem svádí.

Ale co dělat, když každý z nich

 něco jiného mi radí?

Tak poraď, komu naslouchat,

když srdce dělá rozhodnutí ukvapená a 

rozum ze sebe český soudní systém dělá.

MASKA S ÚSMĚVEM

Za noci brečím, za dne se směju,

kam tímhle způsobem, kam asi spěju.

Nasadím masku s úsměvem vřelým,

Čeho tím docílím, to vážně nevím.

Maska mi spadla, odkryla tvář

Zmizela úplně úsměvu zář

Lidi se diví, co se to děje,

že se dnes netvářím jako vždy, vřele.

Co sis to vzala dnes na tváři svojí?

„Nic”, odpovím, „to se jen rány pomalu hojí.”

Omítám být klaunem na provázku,

a dneska nechala jsem doma svojí masku.