Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (Počet hlasů: 0)

Autorka: Aneta Hřebejková

Řekla bych, že prosté „díky“ už je za osm let trochu ohraná fráze, proto je třeba přijít s něčím novým.

Pro Katie Soukupů…

Všechno nejlepší, zlato! (2017)

 

MERLINŮV ZPĚV

Merlin:                Slyšte ten zpěv, temný šepot mandolín,

                             protknut výkřikem, jak narodil se syn –

                             Morganin.

                             Ta kouzelnice čáry zná.

                             S dětským příchodem nadchází doba zlá –

                             ukrutná.

                             Artuš otcem, lidu král.

                             Hloupou náhodou si vlastní sestru vzal,

                             ten britský pán…

                             Hlupák, chybu udělal!

                             Britům tak nadešel jen nekonečný žal –

                             a národ lkal…

                             Slyšte jeho žalozpěv!

                             I silným hrdinům z něj v těle tuhne krev…

                             Teď napni sluch,

                             z hloubi duše naber vzduch,

                             mlčky pozoruj, jak uzavřel se kruh.

                             Artušův…

 

NAČ DÁL ŽÍT?

Artuš:                  Ó, Bože můj, pověz, nač mám dále žít?

                             Odvrácen zákonům bych spáchal těžký hřích.

                             Nač dál žít? Beze smyslu v těle dlít?

                             Trůn smrtí uvolním…

 

Guinevere:                                              …a Mordred by víc zpych.

                             Nač dál žít? Můj pane, co tvůj lid?

                             Věrní poddaní poslaní ve věčný klid;

                             nač dál žít? Skutečně se stále ptáš?

                             Shlédni z věže své, hleď, zač bojuješ, zač!

 

Artuš:                  Mámení. To očaruje sluch!

                             Skorem bych uvěřil, že mluví ke mně duch…

                             Nač dál žít? V samotě trápen být?

                             Záda mi ukázal nejeden chrabrý Brit…

                             Nač dál žít?

 

Guinevere:          Můj nejdražší pane, slyš, co se stane:

                             Už táhnout vstříc ti dřív věrní mané.

                             Rozdej rozkazy lordům,

                             do rukou zbraně

                             a plnou silou táhněte na ně.

 

Artuš:                  Jaký to klamný pocit?

                             Co si mám počít,

                             když mysl vládne svobodné paži?

                             Rozum se snaží

                             postavit čelem

                             svým drahým dětem

                             a čelit smrti.

 

Guinevere:          Tak je to správně, pane,

                             kéž se tak stane!

                             Vytáhni s vojskem

                             vstříc bídné bandě.

                             Okusit dej jim prohru –

                             svým mocným mečem!

                             K vlastnímu dobru –

                             ať krev jim teče!

 

Artuš:                  Toť hříšné jest

                            smýšlet na skon synův

                            kam prchla čest;

                            všechen rytířský kréd?

                            Sám v temnotě

                            tasím meč proti stínům,

                            však jedu křeč všechen vzdor zapudí.

                            Klam, to jest druh

                            převěrný lepším zítřkům,

                            tne si krutě

                            v maso lidí nevinných.

                            Bezbranný duch,

                            ač chce lpít ve svém hnízdu,

                            poslušně s ním

světskou schránu opouští.

                            Všude jen smrt,

                            ba i dlaň kárce míru

                            studnou jest vínu síly životní.

 

Guinevere:          Však krve víc

                            proteče lidským žlabem,

                            když vůle vůli

špatné ustoupí.

                            Pomni rozum,

                            navrať se zpátky na zem,

                            chraň věrné své,

                            jež s tebou zůstali.

 

Artuš:                  Excalibur nebyl k smrti pánů dán.

                             Už nyní otevřel přespříliš mnoho ran!

                             Vrátí se tam,

                             odkud darován mi byl –

                             k mocnému Jezeru, kde v mládí jsem dřív žil.

 

Guinevere:          Pane můj,

                             rychle se vzpamatuj,

                             tento plán věru zhatí život tvůj.

                            A co pak lid,

co věrní rytíři?

 

Artuš:                  Zvěst o mém skonu ve svět rozšíří.

                            Nač dál žít, když chce mne zabít syn?

 

Guinevere:          Nesnaž ulehnout se do náruče hlín.

                            Ó, pane můj, můj králi, manželi,

                            ač jsi mne ohni dal,

                            přec straň se oceli,

                            již třímá on, Mordred bastard prokletý,

                            snažně prosím tě, dej pozor na něj; ty,

jenž jsi životem mým byl,

než přišel Lancelot… ach proč jen popel zbyl?

 

Artuš:                  Vskutku se ptáš? Právě Mordred odhalil

                            vaši nevěru, k níž slepý jsem já byl…

                            Ach lituji, citu přesto straní řád –

                            milost nemohl jsem svým nejbližším dát…

 

Guinevere:          Odpouštím ti a přeju štěstí hvězd…

                            Kéž konečně pozná ten zrádce čest…  

 

Artuš:                  Už nespatřím Kamelot, ni vzácný lid,

                             ztratím právo na to zde i nadál žít –

                             budu se bít se svým synem na smrt žel.

                             Duše obou tak zaprodám do pekel,

                             do jejich cel…

                             Přesto musí tomu být!

Velte k útoku, my budeme se bít!

 

VZDECHY VÁLEČNÝCH ROHŮ

I.

Artuš:                  Hleď, Gawaine, bídná krev tu syčí v dál!

                            Ach ten zrádný had již zabral hradní val!

 

Gawain:               Byť sílu má, byť i vojsko k němu lne;

                            jeho zástava dnes k zemi upadne

                            pod ranou tvou, ach, můj králi tak to jest;

                            spravedlnost, to jméno bude nést

                            dnešní den, jenž v kápi skrývá leb.

                            Věř, pane můj, toť jistá předpověď!

 

Artuš:                  Přesilu má, mrzký potomek vran.

                            Pomoc kouzelnou si získal skrze šarm

                            u matky své, u jejích mocných dam;

                            bídná Morgano, kéž stihl by tě žal –

                            za činy tvé, ježs ve svět povila!

                            Tvá závist a duše prohnilá

                            nechce dát klid, brání míru nastoupit

                            do říše rozkvetlé, kde roste každý Brit…

 

Gawain:               Převaze vstříc, co zbývá vojsku jen?

                            Do smrti budem bránit svou vlastní zem,

                            ba déle snad, pakli Bůh dá svolení.

                            Duše odvážné zas budou zrozeny…

 

Artuš:                  Hleď, promlouvá, brána, co stráží hrad.

                            Slovem ohavným chce její jazyk řvát.

                            Venku je šik – prvý, druhý, třetí též…

                            Kéž započne ta krvelibá řež!

 

II.

Mordred:             Nějaks zestárnul, tatíčku libý!

                            Kampak se poděly královské sliby?

                            Stačila rána a k zemi jsi klesl,

                            aniž bych nárok na tvůj trůn vznesl!

 

Artuš:                  Má královno, jakým hlupákem já byl?

                            K smrti přítele i choť jsem odsoudil;

                            a k čemu to? Z vůle pokrevního zla?

                            Kůže ještěří z viny si vyklouzla…

 

Mordred:             Tak škemrej, Artušku, o život stálý!

                            Pokloň se svému novému králi!

 

Artuš:                  Jaký to špás, krutý výsměch osudu?

                            Před tou zrůdou se přec klanět nebudu…

 

Mordred:             Nuž, pejsku čiň! Poslouchej pána!

                            Milost tvým kumpánům pak – třeba – bude dána!

 

Artuš:                  Ach druzi mí, ach lide nešťastný!

                            Zklamal jsem ukrutně veškeré vaše sny…

                            Však hrdost mám. Já nepokleknu přec!

 

Guinevere:          Vzpomeň, nejdražší, na temnou pekel klec,

                            již přislíbils zrádci a sobě též!

                            Však, poslechni, jen částečná to lež –

                            čeká tě klid; leč Excalibur tas!

                            Do úst nečestných ten hrot nebeský vraz!

 

Artuš:                  Ty duše má, už slyším konce song…

                            Mezi Guineverou a mnou je už jen on…

                            I prosím vem mu život z černých plic

                            bez něj rozkvete radostí britská líc;

                            ty meči vod, uzmi život poslední,

                            poté navrať se v ten krás svět jezerní…

                            (Tne.)

 

Mordred (bolestně):         Ach! Ty jedovatý bazilišku!

                                        Jen kvůli právoplatnému nároku kradeš můj život?

                                        Však věz, že syn též vlastní jed.

                                        Zemři v bolestech, ó otče!

(Vlastní meč zaráží do Artušova břicha a umírá.)

 

III.

Artuš:                  Jak jsem si přál v světě nalézt svatý grál…

                            Celým životem jsem za ním putoval…

 

Gawain:               Kéž by tu byl… Můj pane nejdražší,

                            voda z číše té samu smrt zastraší…

                            Ó králi můj, setrvej ještě dýl…

                            Pomoc dorazí už brzy, jen pár chvil…

 

Artuš:                  Ne, rytíři, konec už přichází.

                            Však poslouchej, co stará duše dí:

                            Grál kolem nás se vznáší rozptýlen

                            nemá podobu kalichu, avšak žen

                            a mužů též. Grál, láska vzájemná,

                            božským darem jest, co srdci zaplát dá.

                            Už nehledej více pohár posvátný!

                            Rozšiř do světa, že grál je kolem, jdi!

                            Spěšně se žeň, jen žeň se k poddaným!

Roznes poselství padlého krále dím!

(Umírá.)