Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 1)

Autor: Dominik Dolejší

SVĚTLO

Poslední paprsky na horizont sedají
Když zasněné oči je sledují potají
V nastalé tmě ticho se rozšíří
A pomůže myšlenkám popojít vpřed
V srdci člověka pocity rozvíří
A nabídne milenci svobodu – jed
Toužebně hledí před sebe
A děkuje večerní krajině
Vzpomíná tak jak posledně
Na to jak vypadá nevinně
Tvář v jeho mysli stvořená
Vzpomínka které se drží
Co se pomalu rozplývá když venku prší
Chtěl by ji po tváři pohladit
Prstem o rty zavadit
A polibkem mile žádat by chtěl
O něhu kterou přijmout by směl
A její odpověď přišla by hned
V přívalu polibků sladkých jak med
Obraz té představy lehce se mihotá
Když vášeň se kolem jazyka omotá
Náhle se duše dvě propojí v jedinou
Hříšnou a zároveň nevinnou
Ruce se kolem těl vzájemně ovinou
Věčnost poté stane se vteřinou
Snad jim to andělé na nebi prominou
Slast a touha zahalí duši mou
Když milence zpovzdálí sleduji
Jak duši svou vědomě mučí
Touha co k nebi ho vynesla
Padat k zemi ho učí
V myšlenkách velebí její krásu
Když hlavu k nebi otočí
Marně ve hvězdách hledá spásu
A v měsíčním svitu bezpečí
Přitom mlčky za oknem sedí
S hrůzou v očích ven hledí
Na naději co ztrácí se v temnotě
která nad krajinou panuje
i když utéct chce sedí tu nehnutě
zdali pak život svůj miluje
ještě než temnota pohltí naději
započnou sluneční paprsky zářit
že už dál nemůže jakoby věděli
hladí ho něžně po tváři
klid v duši i v mysli nastolí
on však sedí tu dál
Den s nocí,noc se tmou pevně se pojí
A on tmy se vždy bál


PRAMÍNEK LÁSKY

A co když se proměníš?
Ve skálu,
která je ukrytá pod stromy.
V kamínek,
který plete se pod nohy.
V oblázek,
který řeky proud omílá.
V zrnko písku,
které na poušti skomírá.
Já najdu tě a změním tě zpět
na krásný a voňavý květ.


HÉRA

To jméno tu stojí
jako strom v rozlehlé aleji.
Je jiná, než stromy kolem ní.
Kořeny vzrůstají k nebesům
a koruna k zemi se klaní,
když vidí vcházet přenádhernou paní.

Když nabírá vodu do svých dlaní,
tisíc hlasů kolem sní.
Když zalévá zahradu kolem,
všechny rostliny oněmí.
Když květy jim otvírá,
něžně je pohladí.
Pomalu lilii,
jemně pak kapradí.

Když práci dodělá,
vrátí se ke kmeni
a přivine tělo své
k mohutné zeleni.
Tu kořeny pohnou se
a kotníky ovinou,
hned větvičky vyraší
a obejmou hruď.
Dvě bytosti pak stanou se jedinou.
Píseň se rozezní podzimní krajinou.