Autor: Dominik Dolejší

POSLEDNÍ NADĚJE

Luna září v plné kráse
na nebi posetém hvězdami.
Na poli se klidně pase
ukrytá mezi srnami.
Tiše kráčí lehkým krokem,
trávu mezi prsty má,
jemně přitom kroutí bokem.
Ví, že je tu jediná.

Zlaté oči v temném stínu
upřeně ji sledují.
Vrhající na svět vinu
z důvodu, jenž nepoví.
Čekající na svou chvíli
drápy už si připraví.
Chráněné před zrakem víly,
kterou brzy popraví.

Víla kráčí a jak mlha
v září hvězd se rozplývá.
V jejím srdci sídlí něha,
která v lásku dospívá.
Stále kráčí, očím blíže,
závoj noci rozpíná.
Stvůra tesáky si líže,
tak naděje umírá.

VŠE

Na počátku je tu Vše
A jak čas se pohne
Vše se pohne
A Vše se začne vytrácet
Pomalu z něj věci mizí
Mizejí před tvojí vizí
Za každou z nich slzu roníš
S každou další dál se bojíš
S každou další víc si ceníš
Vize se ti zlepšuje
A jak Vše se pohlcuje
Tvoji vizi uchvacuje
Zbytek co tu přetrval
Klid
A ani když čas se pohne
Nedokáže pohnout tímhle
Zbytkem co tu zůstal zbyt

ŽENA

Proč vzrušuje mě pravda
Rozkoš na mne mrká víčkem obarveným
Pod ním linka všemu zvláštní pohled dává
A rty co pestrá stuha zdobí na ní se zlobí
že jejich krásu skrývá, že moc často to bývá
že jejich skutečnou barvu nevím
Letmý pohyb
Co skrývá v sobě neřest
Když se dívá z obočí dokonalý oblouk stvoří
pak plamen vášně ve mně spílá až postupně shoří
Pohled po kterým mě mrazí
A její mramorová kůže svoji hebkost ztrácí
Pod růžovím závojem co se rozpíná
a zvláštní dojem ke mně vrací
To jsou její krásy vrazi
Proč nenávidím lež