Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 15)

Autor: Petr Varga

I. - DĚJEPIS

Už zase je tu hodina dějepisu,
ležím na lavici,
pod hlavou prázdný sešit bez zápisů.
Spát chci,
jako spolužačka po levici.

Monotónní výklad nekončí,
začal totiž právě,
Pět a čtyřicet minut nepostačí.
V hlavě
nezůstane mi látka tak hravě.

Noc byla téměř probdělá.
Něco hezkého nechat si zdát…
A historie je tak nudná – pořád dokola
– už jsem to slyšel stokrát snad!
Chce se mi jít spát.

Tabule popsaná vpředu, vzadu.
Není v tom nápad,
jen učitelka hází data na hromadu.
Události, co neměly dopad,
a lidi, co byli odpad.

Spát…

Chce se mi spát a ona to ví,
k tabuli mě vyvolává
– zkoušení mě vystaví!
Bezva,
opravit to bude výzva…


II. - TAKOVÁ VÁNOČNÍ

Přichází Vánoce,
čas míru čas ticha.
Téže však žranice,
kapr už zděšeně vzdychá.

S výhledem na stromek,
nyní už neživý.
Z kořenů odříznut.
Ach, osud tíživý.

Už nikdy nespatří
život u lesa,
dnes přišel křesťan
sekeru nesa.

Doma ho navlékli
do roucha falše
– všechny ty ozdoby
zářivé nad vše!

Jen jako ozdoba,
jen jako dekorace
posmutně nachystán
na lživé ovace.

Narození páně,
přijde prý Ježíšek.
Čas pravdy,
čas pádu z výšek.

Když kapr je palicí ubit.
Když dál nelze otázky hubit.
Když pravda najevo vejde.
Když ze stromku palivo vzejde.

Kapr pak v polévce plave
a křesťan ji vesele dlabe.
To slaví přec zrození Krista
a jeho duše zůstává čistá.


III.

Jen tam tak seděla, pohled z okna.
A asi věděla, co i já čekal.
Zpět v lůžko ulehla, jen vydechla duchna.
A asi věděla, že už nemůže dál.

Dole pod oknem houkaly sanitky.
A ona s výhledem na kytky,
co jsem jí tam dal,
vzala mě za ruku posledními silami
a s lehkým úsměvem na tváři řekla mi,
aby i bez ní můj život pokračoval.

Rány z defibrilátoru mě dohání k slzám.
A klení doktorů, že je smrt zase tak drzá.
Už půlnoc odbíjí zvon
a pípání se mění v jeden dlouhý tón.

I já skončím stejně!
Úplně stejně!

Jen tam tak ležela, úplně drobná.
Jakoby věděla, že jsem se díval.
Rakev se zavřela, jen ozvěna hřmotná.
Prostě si umřela a šla beze mě dál.

Dřevo přechází ve žhavé uhlíky.
A já s výhledem na kytky,
co jsem jí tam dal,
sledoval ji procházet mými vzpomínkami
šťastnou a smířenou, jako když říkala mi,
aby i bez ní můj život pokračoval.

Vážná hudba, nějaký Mozzart hraje jí zpoza.
Říkám si, proč jen ten smyčec tak zoufale vrzá.
Už půlnoc odbíjí zvon
a jak skončila ona, skončí on.

I mě čeká to stejné!
Úplně stejné!

Ještě dnes!