Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 2)

Autorka: Jolana Novotná

JSEM ROK, JSEM ŽIVOT

Jsem jaro,
jsem vůně rudých květů,
středobod všech světů,
jsem mládím osvětlené nebe,
cesta, co vždy domů vede.
Jsem jaro,
jsem začátek celé cesty,
jemný polibek od nevěsty,
jsem prologem celé knížky,
kvítím, co padá z výšky,
jsem vystřelenou růží z pouti,
na pomlázku řezané proutí,
jsem harfou, která ladí,
jsem mládí, mládí, jsem mládí.

Jsem léto,
jsem zralým plodem stromů,
důvod k návratu domů,
jsem lehký polibek na tváři,
slza na dětském polštáři.
Jsem léto,
jsem zástěra kolem pasu,
starostlivý tón hlasu,
jsem objetí po cestě z práce
a zatím stále inspirace,
jsem houpačka na dětském hřišti,
zapomenutá hračka v pískovišti,
jsem na poli vonící sláma,
jsem máma, máma, jsem máma.

Jsem podzim,
jsem jediná kapka vody,
přehnané nedělní hody,
jsem oranžové a žluté listí,
hořko-kyselé křehké štěstí.
Jsem podzim,
jsem šátek kolem uší,
způsoby, které se sluší,
jsem zklamání z celého světa,
sama sebe jen silueta,
jsem smutné deštivé ráno,
vzpomínky na dávné „Ano.“,
jsem prázdná klavírní variace,
lítost, že už nejsem inspirace,
jsem jen čekání, až skončí směna,
jsem žena, žena, jsem žena.

Jsem zima,
jsem napadaný sníh,
radost z již přečtených knih,
jsem čajem provoněný dům
i lék proti špatným snům.
Jsem zima,
jsem poklidné ticho v domě,
hvězda na vánočním stromě,
jsem modlitba ve vzduchu plující,
zapálený knot na svíci,
jsem změť šťastných hlasů,
pramínky bílých vlasů,
jsem vonící svařené víno,
vzpomínka na mládí a kino,
jsem přání, ať se všem daří,
jsem stáří, stáří, jsem stáří.


CO JE TICHO?

Šumění moře a padající listí
i křehká kůra na starém stromě,
tlukot srdce při chvilkách štěstí,
to je představa ticha pro mě.

Letmý dotek a motýlí křídla
i vzpomínka na krásnou ženu,
známá vůně nedělního jídla,
zas jako ticho připadá jemu.

Manželky nevěra a poslaná pohlednice,
s pocitem, že dost už bylo všeho,
až k myšlence na palubě plachetnice,
že ticho je jiné pro každého…


ROK ŠTĚSTÍ

Začíná podzim, barví se listí,
čeká nás rok plný prostého štěstí.

Až děti nasadí čepice,
budou chtít ze všeho nejvíce
na louku jít pouštět draky,
do výšek až mezi mraky,
než začne se z nich sypat sníh,
to pak poběží pro kulich
a navzdory štiplavému mrazu,
pojedou dolů z bílého srázu,
no a pak znovu kolem stromu,
chvátají na čaj k mamince domů,
za chvilku opět na čerstvý vzduch,
kde už se prohání tmavý roj much,
k potoku, kde kvetou bledule,
pro kolo ke staré stodole,
na něm pak přes rozkvetlý sad,
na pláž postavit z písku hrad,
s bojovým výkřikem do vody „Hup!“
brzy je zas čeká hledání hub,
protože podzim je tu coby dup…

Dospělým vše přijde jen jako krok,
však děti si užily celičký rok.
Zas začíná podzim, barví se listí,
utekl rok plný prostého štěstí.