Autorka: Anna Šímová

V SRSTI

jakási čistota se mi loudí mezi prsty,
hladí mě na kůži, smotek ovčí srsti,
lehoučké stíny jak živá vlna dýší,
čistota se lepí na prsty, co píší,
ulpívá, jak špína za nehty se skví,
a prsty, slepené si tiše posteskly;
jak linka, tenká čára se tu kroutí,
div že slova nehty z prstů nevyrvou ti;
co jednou vykrouží, odkrájí a spálí,
věty rozespalé z postele teď vstaly,
svrchu na ně kape tmavě šedý splín,
a ještě výš se trhá hebký baldachýn,
větrná hora v prach se sype, v prach,
bělost jako rýže, popel, hedvábí a hrách.

V cosi čistého jsou vnořeny mé prsty,
jak se tak hrabou, přehrabují v srsti.

SEDÍCÍ ŽENA

lehce znepokojená
a rozrušená
jsem žena
v pokoji usazená

na bílé posteli stejně bílá kůže
jsem žena průsvitná,
žena svého muže

dýšíc v šedých šatech, ustrnule sedím
v zorném úhlu zeď
na niž jen tak hledím

kolem bílých kostí temně rudá krev
v lebce praskající zuby
dřou se o můj řev

jsem skrčená v svém těle, neuměle
parazit se kroutí
v krvi, hořce, osaměle

na bílou postel drobím kousky těla
mrtvého a zpuchřelého
z rány, co se rozevřela

na bílé posteli bílé kousky muže
a ve vzduchu pach
lehce škvařící se kůže

na bílé posteli já jsem usazená
a trochu se třesu,
mírně rozrušená

S TROCHOU HLÍNY VE VLASECH

s trochou hlíny ve vlasech
ještě se rozvaluji mezi matrací
a stropem
ruce nedosáhnou na vlastní kůži
vůně plynu jako kdyby uvízla v omítce
kde mouchy olizují jedna za druhou
jedna druhou

.

olizuji omítku
polykám ten plyn
tělo visí kdesi pode mnou
a nad postelí
v prachu zvířeném peřinami
v tom okamžiku probuzení

kručí mi v hlavě
v očích mžitky