Autor: Petr Janota

POTĚMKINŮV PALÁC

slzy máčí
černé řasy
z dálky znějí
kontrabasy

zablácené
hnědé stopy
nad hlavami
zlaté stropy

pod očima
temné stíny
na zdech tkané
gobelíny

zanícené
řezné rány
dechberoucí
svatobrány

skvrny krve
na rubáši
mírotvorci
papaláši

ze zrcadel
zbyly střepy
výhled z oken
velkolepý

zaprášené
nuzné šaty
běhoun z chodby
do komnaty

místo deus
ex machina
vítej v chrámu
Potěmkina!

MÉ MILOVANÉ DCEŘI

Modrošedá očka,
smích od ucha k uchu,
něžný dětský hlásek,
nožky hezky v suchu.

Zabalím tě do peřinky.
Pochovám Tě v náručí.
Zazpívám ti písničku,
číst a psát tě naučím.

Ukážu ti celý svět
od severu k jihu.
Před spaním ti přečtu
pohádkovou knihu.

První školní den,
první velká hádka.
Poprvé se zeptáš,
kdo byla tvá matka.

Ač bych si moc přál
uchovat si sen,
čtenáře však zklamu,
neuplynul den.
Den, kdy by mi nechyběla
moje malá holčička,
její drobné prstíčky,
její hezká tvářička.

Celé je to jenom lež,
polopravda skrytá,
pouhopouhá iluze
do srdce mi vrytá.

Nedýchá a nepláče.
Mluví skrze básně.
Nemám první zoubek,
co jí trhal dásně.

Nemám její fotku,
ani první obrázek.
Mám jen tuhle báseň,
strach a plno otázek.

Nikdy jsem ji neviděl,
nespatřila světlo světa.
Žije jen v mé hlavě.
Žije… v těchto větách.

MEMENTO MORI

Shnilé kosti, šedé šlachy,
mokvající rány, pachy,
strach a orosená čela,
těžký odér, mrtvá těla.
Plísní rozežrané blány,
oči vyklovaly vrány.
Kostra sivá v prach se hroutí,
slétají se mrchožrouti.
Hrdla supů, břicha lačná,
stahují se temná mračna.
Zem se halí stínem smrti,
sirotčince plné dětí.
Navzdory své marné snaze
skončí všichni na provaze.