Autorka: Sabina Holešová
ZAMILOVANOST DO SOUSEDA 1
1.
Nevím jak tato slova vznikla,
však říci je musím,
aby bolest stihla,
byli časy,
plné krásy,
a já je zabila,
vím to a to mě hodně bolí,
vzniklo to jen chybou mojí,
naše rodiny se scházeli denně,
však scházejí se stále,
jen něco je jinak,
JINÍ JSME MI DVA!
kdysi jsi mi odevřel své srdce i duši,
bylo to omamné a krásné,
mezi námi to bylo takřka jasné,
2.
Každou noc co noc,
chodívali jsme ven,
potají,
tak i knihy s romány šeptají,
nechtěla jsem ti přiznat co cítím k tobě,
bála jsem se to přiznati i sobě,
byl tu však jiný hoch,
kterému jsem hlupák slíbila,
že nežli se rozhodne,
pro jiného jsem nebila!
já naivní,
jsem svůj slib splnila,
a tebe tím ranila,
3.
jednou večer,
šli jsme zase ven,
tehdy se mohl splnit můj sen,
šli jsme tiše,
noční krajinou,
škádlili se,
jak luna s mořskou hladinou,
A PAK SE TO STALO!
já uzavřenost sama,
hrála jsem,
jaké je to drama,
tys jen přimhouřil oči,
a zasněně ses zahleděl,
jaký si vnitřní boj,
s kterým sis rady nevěděl,
pak jsi se však rozhodl,
a rychle vykročil,
a se mnou se celí svět zatočil,
nestihla jsem popadnout dech,
když tys,
přikryl má ústa, těmi svými,
tu náhle lásky svit,
a vášně žár,
ke všemu věčný zmar,
4.
po chvíli,
můj slib mi projel myslí,
tak smutný,
tak jistý,
a já s velkým smutkem,
smířená se srdcervoucím smutkem,
odtrhla tě od sebe a vyrazila pryč.
Ospalost má tomu na humoru dala,
časem jsem se tomu smála,
a však bolest nepřestala,
5.
od toho dne,
šlo to mezi námi od desíti k pěti,
byli jsme jak malé děti,
nechci abys mě nenáviděl,
nechci abys mě litoval,
chci jen abys mě stále miloval,
každou chvíli vidím tebe,
ale už po tvém boku,
si nedokáži představit sebe,
je to jako bych tě ztratila,
jsi tak daleko a přeci tady,
tento svět má jisté vady,
proč má člověk pochopit jak moc někoho miluje,
až když ho ztratí ?
¨proč se tak rychle život zhatí ?
DO dnes každý večer,
sedím na zahradě s cigaretou,
s duší otevřenou a přesto zkritou,
Sedím a pozoruji mraky,
přemýšlím,
zda na mě někdy myslíš taky,
a však bojím se doufat !
SIRÉNA
1
Moře šumí,
vítr fouká,
loď se se mnou mírně houpá,
slunce zapadá,
na obzoru červánků roj,
brzy začne velký boj,
i to je předzvěst červánků,...
nebeských rudých beránků,
jakmile padne noc,
zpod hladiny hudba hraje,
kapitán z vaku víno saje,
a náhle hudby zvuk,
neobstojí žádný kluk,
zpěv vábný,
vábný jen,
vodáci zapomínaje vlastních jmen,
2
Zapomínaje jména vlastní,
pro ně to není jasný,
sirény zpívaje dál a dál,
loď naráží podle skal,
siréna,
ta nejlíbeznější pěvkyně,
vypadá jako krásná vědkyně,
vyskočila na palubu,
zpívá dál,
jeden muž se jí vzdal,
náhle slyš praskání kostí,
děsný zvuk,
muž křičí z hrozných muk,
siréna neváhá a hoduje,
s dalšími muži bojuje,
každý muž je jinak sladký,
povrch paluby je krásně hladký,
někde voda,
jinde krev,
a všude se rozléhal,
křik,
a zpěv,
CHCI TVÉ SRDCE
už se zase těším,
samou nedočkavostí hřeším,
až tě zase zří mé oči,
hlava se mi bude točit,
jen kdybych rty v tvé vášni mohla smočit,
ty tváříš se že neznáš nic krom moudrých rad,
však moc dobře víš co se může stát,
tak odhoď svou kontrolu nad věcí,
vždyť milenci mohli by jsme být odvěcí,
tak znovu tě žádám,
vždyť už i já se vzdávám,
CITU!
citu v kterém jsem se topila,
citu kterému jsem se bránila,
však už jsem se mu vzdala,
a tobě srdce dala,
však ty děláš že jsi krátkozraký,
já však tvé srdce chci taky,
tak mi své srdce dej,
budu ho opatrovat děj se co děj,
koukám na tě z velké dálky,
s citem z další várky,
hledím na tebe,
a takřka zjišťuji jistý fakt,
že ty nejsi milenec,
tis lásky kat,
však tělo mé sžírá hlad,
koukej mi to srdce dát !