Autorka: Anička Landsmannová
BALADA O RŮŽI
Tak náhle vykvetla z malého poupátka!
Směle se usmívá s očima děvčátka
jež hrdě myslí si, že vše ví, že svět zná
Kolik jich poznala? Nespočet, říká se
žádný však nikdy jí neubral na kráse
přišel se potěšit, pak zmizel za jinou
tu malou opustil. Vinnou, či nevinnou?
Co s krásnou růžičkou v zahradě, jíž je svět?
Navždy ji utrhnout? Jen říct pár něžných vět
a pak ji nechat tak, jak je, a jít dál?
Okem se potěšit, kdo by však o ni stál?
Láká, však když jdeš blíž, trny se ohání
bojí se, ostýchá, dnes nechce být k mání
snad zítra, slibuje s úsměvem lilie
Kdo zítřek přehlíží, ten šťastně nežije!
Čas tiše spěchá dál, odkvetlo okolí
růžičku co chvíli u srdce zabolí
mlčí a odkvétá, cítí se zrazená
podzimní rána jsou nezvykle studená…
Po podzimu zima, po růži zhola nic
tak tiše odešla, jako by chtěla říct
Dnes už vám rozumím, dnes už jsem dospělá
ačkoli tak jsem to, věřte mi, nechtěla
Bez zášti, výčitek budete vzpomínat
snad aspoň jedenkrát uslyším zašeptat
Jak krásná jsi byla, růžičko líbezná!
NARCISY
Ve vílí zahradě vykvetly narcisy,
víly se rozhlíží, nejprve ve spěchu.
Vesele smějí se, v květinách hrají si,
pár si jich utrhnou pro vlastní potěchu.
Smějí se, hrají si v květinách vesele,
pár si jich utrhnou, když se jim zrovna chce,
tak rády se zdobí – věneček na čele,
kvíteček za výstřih, náramná legrace!
Však v koutku zahrady, pod lískou, ve stínu,
jedna se schovává. Netančí, nezná smích.
Stočená v klubíčku, topí se ve splínu
polyká vzlyky a tiše šeptá slov svých:
„Stále tě miluji! Můj milý Narcisi,
Měl jsi mě poslechnout, teď už moc pozdě je!
Ony tě proklely, když zřely, jaký jsi,
na tvoji záchranu zmizely naděje.
Stále tě miluji, i když mě nevidíš,
i když mě neslyšíš, i když už nežiješ.
Jen jednou chtěla bych uslyšet ze rtů tvých
zda víš mé jméno a zda mě též miluješ.
Narcisi protivný, pyšný a nádherný,
už mě to nebaví, chci přestat milovat!
Navždy jsi mi zmizel, beze slov, tajemný,
stále tě miluji a jiné nechci znát.
Kdybys tu přece byl, nic se tím nezmění,
i když bych mluvila, ty bys mě neslyšel.
Vy lidé jste jen do sebe zahledění!
Já na tě volala, tys klidně odešel...“
Malinká víla si pro sebe povídá,
nikdo ji nevidí, a mluvit nemůže.
Je pouhou ozvěnou. Svou lásku nesmí dát
už nikdy najevo. To je trest za muže,
kterého miluje, který ji neslyší,
který ji neznal a kterého zaklely.
Kvítek z něj žlutý je, víly se s ním těší,
a téhle maličké její hlas sebraly.
Pláče a trápí se, a křičí beze slov,
když víly smějí se, v očích jen smutek má.
Schovaná pod lískou, malá myš, oběť sov,
schovaná ve stínu, a neviditelná.
Na mojí zahradě rozkvetly narcisy.
Stojím a dívám se, a ticho poslouchám.
Rozumím víle, jež stále myslí si,
že přestat milovat nejde, když už ho znám.
CASANOVA
Jeden den se se mnou mazlíš,
druhý ani nepozdravíš.
Tohle prostě není fér.
Usmíváš se jenom na mě,
do svých bereš moje dlaně,
hladíš mě a vroucně šeptáš.
Chci-li? Už se ani neptáš.
Čím mě k sobě tolik vážeš?!
Očkem po mně málo hážeš,
však vášnivost nenucená,
před tou padám na kolena.
To byl první den, a druhý?
Nejsem tu? Žiješ na dluhy
pohledů, vášní a hrátek.
Jednou samet, jindy drátek.
Ostnatý.
Jednou na to nejspíš dojdem,
že žijeme ze dne na den.
Nevím, čí jsem, koho mám.
Tebe, sebe? Komu dám?
Jsi tak něžný, až to bolí.
Když myslivec laň svou skolí,
tak si někdy připadám.
Jsem myslivec, nebo laň?
Láska s vášní hlavou víří,
perou se. Bůh ví, kam míří.
Bůh ví, kam mě donesou.