Autorka: Zuzana Skácelová

HORNÍK

Dřív než vyjde slunce jasné,
světlo pro horníka zhasne.

Blikavý plamínek knotu
vysouší pramínky potu.

A jak slunce stoupá výše,
níže fárá, hůře dýše.

Cinkavé údery krumpáče
dávají rány kameni, ten div nepláče.

„Už bylo dost protikladů!“ hlas má pevný, umíněný.
Ve tmě kráčí domů horník umouněný.

CHODNÍK

Plivete po mně, dupete,
do ran mi soli sypete.
To asi, že jsem v zimě kluzký,
že neutajíte mi slova pouliční schůzky.

Skoků a pádů nikdo mě nešetří,
spát musím na dešti, na mrazu, při věčném míru i věčné při.
Cítím se však povýšen vším tím ponížením,
tuze pyšný, že konám, co mám, že vás chráním.

Z OBLOHY

V adventní čas tiše sněžit začíná,
každá vločka krokem majestátná, ne líná.

Pojďte střechy, přijďte si pro čepice,
ať jste si rovny alespoň po nějaký čas v roce.

Přejí si to celá vaše otčina-
letci oblohy i země pod nima.

„Co já jsem se načekala toho kulichu,“
vyjadřuje vděk svůj plechová stříška potichu.