Autorka: Lucie Hermannová

VDĚČNÁ LÁSKA

Tak jako stárne každý z nás, roste, mění se a vyvíjí,
i lásce občas slábne síla, však pokud čistá je, promíjí.
Malířem býti, štětec do ruky mohla bych vzíti,
do černé barvy jej smočit, tahy svou bolest do světa vpíti.
Však já se halím do závoje vděčnosti,
jenž bude mou součástí na věčnosti.
Proto vděčná jsem, že mohu s tebou trávit čas,
že štěstí mám, když dopřáno je mi slyšet tvůj hlas,
tyto střípky vnáší do mého sychravého života jas,
vděčná jsem, že po boku tvém prožít mohu tolik krás.
Neoplývám studem za vyjádření svých citů,
odkrývám je s pýchou za tmy i za úsvitu.
Věř, že řádky tyto nemají tvou duši mučit,
jen libost vyvolat, to jistě mohu zaručit.
A věř, že náruč svou pro tebe vždy otvírat budu,
s láskou a bez kapky studu.

MILUJI..

Miluji tvé upřímné oči,
v nichž porozumění nacházím,
tvé bezpečné náručí,
jež lásku mi zaručí.
Miluji úsměv, jenž zdobí ti tvář,
to on jest mého srdce žhář,
jeho okouzlení vrahem mých myšlenek se stává,
ta slastná krása bývá dravá.
Miluji tvůj něžný dotek,
bádající po mém těle,
já oddávám se mu směle,
v přívalu tvých lichotek.
Miluji tvou líbeznou duši,
jež čistá je jak sníh,
mám dojem, že to tuší,
vždyť nemilovat ji, byl by hřích.
Miluji srdce, jež bije v tvé hrudi,
jež i uschlou květinu k životu probudí,
máme-li lásku, tak nejsme chudí,
miluji tebe, navěky a ještě déle.

PO BOUŘI

Na okenním parapetu sedím
s koleny přitisklými k hrudi.
Skrz sklo plné kapek hledím,
hled ven klid v mé duši budí.
Zvuk hromů se ztrácí v dáli,
blesky jsou matnou vzpomínkou.
Listy stromů, jež ve větru vlály,
jako by se snad bouřky bály,
to jim by se mělo dostat chvály,
že jako hrdinové bouři ustály.
Hlučné bubnování dešťových kapek
v tichou ukolébavku se proměnilo.
Na okenním skle se do mapek
slévají slzy mraků, trošku zmatek.
Tak jako černé mraky plují o kus dál,
i mou hlavu navždy temnota opouští.
Duši mou nesvírá již ostnatý šál.
Snad hledá si oběť v osamělé poušti.
Srdce mé zas pocítilo dotek volnosti,
již nemusí se choulit v rohu tajností.
Pouze zahalené v závoji věrnosti,
však taky není jiné možnosti,
než návrat do bouřky blízkosti.
Očima se v prázdnotě ulic topím.
Čas se zastavil,
jako by ke zdi byl přišpendlen kopím.
Jen v dálce z pár komínů se kouří.
Ach, jak miluji to ticho po bouři.